Vize okouzlení
Dovolte mi začít nadějí. Nadějí, že naše chápání modlitby spěje květší prostotě. Nestane-li se modlitba prostou, až toto dočtete, neuspěl jsem. Účelem tohoto zkoumání není dostat se někam dál. My, západní lidé, se orientujeme na dosažení cíle. Jsme spotřebitelé. Nedovedeme si představit, že bychom dělali něco, co by nás nikam nepřivedlo. Ale se vší uvážlivostí musíme pochopit, že toto není úsilí, které by nás mělo někam přivést.
Mým výchozím bodem je, že už tam jsme. Nemůžeme dojít k Boží přítomnosti. Už v ní naplno jsme. To, co chybí, je uvědomění si toho. Bůh udržuje naši existenci s každým naším nádechem. Když se znovu nadechneme, znamená to, že si nás Bůh znovu a znovu vyvoluje. Není nic, čeho bychom měli dosáhnout nebo se naučit. Potřebujeme se však některým věcem odnaučit.
Abychom toho byli schopni, potřebujeme přijmout to, co je často obtížné, zvláště pro lidi v kultuře, která se zdá být úspěšná. Musíme přijmout fakt, že se účastníme masového kulturního spánku, hypnotického spánku. Všichni jsme náměsíční. To není zvláštností naší doby. Všichni duchovní učitelé to tvrdili. My, lidé, nevidíme přirozeně. Potřebujeme, aby nás to někdo naučil. K tomu slouží náboženství. Proto také Buddha i Ježíšříkají jedním hlasem: „Bdi!“ Náboženství se ve skutečnosti týká vidění. Ježíš mluví o „bdění“ (Mt 25,13; L 12,37; Mk 13,33–37) a „Buddha“ znamená v sanskrtu „probuzený“. Ježíš dále říká: „Je-li tvé oko čisté, celé tvé tělo má světlo.“ (L 11,34).
Potřebujeme se učit vidět, co je. Toto pochopit je pro nás obtížné. Jsme zvyklí soustředit se na dosažení cíle a úspěchu, jakýsi druh duchovního kapitalismu. Chceme získat správnou informaci nebo lepší morálku, jakési chování, které nás přemění na vynikající bytosti.
… Takové očekávání nás odvádí od skutečně proměňující zkušenosti, zvané milost. Zbožně se obdivujeme úspěchu. Staromilsky věříme, že se nám dostává toho, co si zasloužíme, pro co tvrdě pracujeme a čeho jsme hodni. Pro západní lidi je obtížné myslet jinak než v těchto kategoriích.
Ale zde chci mluvit o radikální milosti, což je podstatně jiné paradigma. Je to jako žít v jiném světě. Není to svět, ve kterém se namáhám, aby si mne Bůh všiml a měl mě rád. Není to kosmická hra zločinu a trestu. … Modlitba není především vyslovování slov a promýšlení myšlenek. Je to spíše postoj. Je to spíše způsob života v Přítomnosti. Je to dále způsob života v uvědomování si Přítomnosti, ba v radosti z Přítomnosti. Kontemplativní člověk si není Přítomnosti pouze vědom, ale věří jí, spočívá v ní a raduje se v ní.
Všechny duchovní disciplíny mají jeden účel: zbavit nás iluzí, abychom mohli žít v Přítomnosti. Disciplíny existují proto, abychom dokázali vidět to, co je. Můžeme vidět, kým jsme a co se děje. Náš masový kulturní spánek je jako šupiny na našich očích. Vidíme pouze hmotnýma očima.
Ego a duše
Kontemplativním tajemstvím je naučit se žít v přítomnosti. Přítomnost není tak prázdná, jak by se zdálo nebo jak se obáváme. Zkuste si představit, že všechno je právě tady, právě teď. Žijeme-li dobře svůj život, neznamená to nic víc, nežže je právě teď, protože Bůh je v tomto okamžiku přítomen neobviňujícím způsobem. Jsme-li schopni to zažít, zakusit a radovat se z toho, nepotřebujeme na tom lpět. I příští okamžik bude mít svoji vlastní chuť a radost.
Tím, že své okamžiky nezakoušíme nebo že nejsou naplněné, skutečné, v Jeho přítomnosti, stáváme se závislými a máme potřebu je uchvacovat. Není-li okamžik nikdy naplněn, nejsme ani my nikdy naplněni. Vytváříme umělou plnost a snažíme se jí držet. Když ale začneme zakoušet plnost přítomnosti, nemusíme se ničeho držet. Bůh je buďvtomtonyní, nebo není vůbec. Jak stárneme, stáváme se posedlými potřebou ovládat. Potřebujeme ovládat všechny a všechno, v každém okamžiku, abychom byli šťastní. Pokud přítomnost nebyla plná a dostačující, budeme vždycky chtít uchvacovat, budeme závislí a posedlí. Nutíte-li k něčemu sebe i ostatní, nenalezli jste ještě tajemství štěstí. Je to dobré tak, jak to je. Tento okamžik je tak dokonalý, jak je to jen možné. Světci to nazývali „svátost přítomného okamžiku“.
Čištění skel
Pravé náboženství je vždy založeno na lásce. Láska je konečná skutečnost. To zřejmě můžeme uvidět jenom ve skutečné modlitbě. Ale láska může být skryta. Nevidíme ji, pokud se nenaučíme vidět. Může být odmítnuta. To, co děláme v této malé knížce, je čištění skel. Zenový mistr to nazýval otírání zrcadla. Potom můžeme vidět jako v pravém zrcadle, bez pokřivení to, co je. V dokonalém zrcadle vidím, co je, ne to, čeho se bojím, čím potřebuji být, ale to, co skutečně je. Buddhismus bývá někdy nazýván náboženstvím otírání zrcadla. Je to vnitřní disciplína stálého pozorování mých vlastních modelů, toho, čemu věnuji pozornost, toho, čemu ji nevěnuji, aby mi moje vlastní ego nestálo v cestě. Pokud si myslíte, že tohle je buddhistické zaměření, vzpomeňte si na důrazné napomenutí svaté Terezie z Avily: „Z největší části pocházejí všechny naše zkoušky a trápení z toho, že nerozumíme sami sobě“ (Hrad v nitru, IV, 1, 9). Obávám se, že musíme pozorovat vlastní proud vědomí.
Jaká je moje hlavní starost? Jaké jsou moje sklony? Jaké jsou mé předsudky? Co mne zlobí? … Tento proces rozlišování se často nazývá „třetí oko“ nebo „třetí ucho“. Týká se schopnosti stát stranou sebe sama a poslouchat nebo pozorovat s jakýmsi druhem klidnéobjektivity,kteránesoudí. Spisovatel science fiction Ray Bradbury razil termín „pravdivé svědectví“, aby popsal tento druh pozornosti. Tento proces může být krutý. Je to proces rozhodování, zda sami sobě odpustíme nebo neodpustíme. Je to kruté, protože jsme si všichni o sobě namluvili spoustu lží. Na některých úrovních to bylo třeba. Byl to způsob, jak jsme mohli přežít. Neodpustíme-li také sami sobě, nebudeme obvykle schopni připustit své chyby.
Začínáme tím, že otíráme zrcadlo, až uvidíme, co v něm skutečně je. Ale jděme ještě dále: otírejme zrcadlo tak dlouho, až přestaneme brát příliš vážně i oko, které se do zrcadla dívá. Pozorovatel se může soustředit na sebe, což jenom dále pokřivuje obraz věcí. Musíme proto pozorovat, ale také nenechat pozorovatele stát se obviňujícím tyranem.
Dostaneme-li se za toto pokušení, neklademe už otázky, zda jednáme správně. Přestáváme obtěžovat svoji duši otázkami jako: „Jsem čistý?“ „Jsem svatý?“ „Jsem dobrý?“ „Je moje metoda ta správná?“ Všechny tyto otázky odpadají. Začíná to utíráním zrcadla. Začíná to tím, že věrně dodržujeme kázeň.
Když se ale opona roztrhne a my vidíme lásku, pozorovatel, zaneprázdněný tím, aby všechno dělal správně, prostě zapomene na sebe. „Jediný Bůh je dobrý.“ (Mk 10,18) Nevím, jak je to se mnou. Pak se objeví láskyplná otázka. Komu na tom záleží? Moje pozorování a posuzování nezmění to, co je, ale často se samo stává starostí pozorováním a posuzováním sebe sama. Modlitba není pozorování sebe sama, ale „pád do rukou živého Boha“ (Žid 10,31).
Nech řeku téct
Odpuštění obsažené v naší víře nás učí, že jsme o mnoho větší než všechny dobré i špatné příběhy, které o sobě vyprávíme. Nenechte se prosím chytit jenom do „mého“ příběhu, mých zranění, mých starostí. Je to příliš malé. Není to celé ty, ani velké Ty. Není to velká řeka. Není to místo, kde se život skutečně odehraje. Není divu, že Duch je popisován jako „tekoucí voda“ a jako „pramen uvnitř nás“ (J 4,10–14) nebo na konci Písma jako „řeka života“ (Zj 22,1–2). Je to zvláštní, ale tvůj život není o „tobě“. Je částí mnohem většího proudu, který se nazývá Bůh.
Věřím, že víra může být přesně tou schopností věřit řece, věřit proudu, tomu, kdo miluje. Je to proces, který nepotřebujeme změnit, vynutit nebo zlepšit. Je třeba, abychom ho umožnili. To vyžaduje nesmírnou důvěru v Boha, zvláště když jsme zraňováni. Obvykle mohu mít pocit, že zpanikařím. Chci věci udělat dobře a rychle. Ztrácím svou schopnost být přítomen, uzavírám se ve své mysli a začínám být posedlý. Mám sklon k tomu se na všechno příliš soustředit a nenávidím to, protože pak už nic necítím. Přecházím do orientace na cíl, snažím se ovládat proud řeky nebo ji dokonce vytvářet – řeku, která mnou už protéká.
Víra nepotřebuje ovládat řeku právě proto, že je schopna věřit, žeřekaexistuje.Řeka teče a my jsme v ní. Řeka je Boží prozřetelná láska. Neboj se. Byl nám dán Duch svatý. Ježíš to předkládá jako předem učiněné rozhodnutí: „Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého…“ (L 11,13) Obavy, které na nás útočí, jsou většinou pouze obavy, týkající se sociálních dovedností, intimnosti, schopnosti mít rád, výkonnosti. Nemusíme těmto obavám dávat emoční náboj nebo váhu, nebo k nim být připoutáni. Nemusíme se dokonce ani stydět za to, že tyto obavy máme. Řekni prostě svým obavám: „Co mi říkáš o tom, co je skutečné?“ „Co se mě snažíš naučit?“ Někteří říkají, že STRACH je synonymum pro falešné důkazy, které dělají dojem, že jsou skutečné.
„Čeho se obávám?“ „Záleží na tom?“ „Bude to tam až do konce?“ „Stojí za to na tom trvat?“ Musíme se ptát, zda je to strach, co nám brání milovat. Slibuji vám, milost nás dovede k těmto strachům a prázdnotám a milost jediná je vyplní, pokud jsme ochotni vytrvatv tom prázdnu. Nesmíme vykonstruovat svoji odpověď příliš rychle. Nesmíme se příliš rychle usadit. Můžeme tak snadno dát odpověď, abychom se zbavili úzkosti. Zůstávat v Božích rukou, věřit, znamená do určité míry přestat sám ovládat. Musím místo toho ustát určitou míru nejistoty, strachu a napětí. Vyžaduje to praxi a milost.
Co je třeba obětovat, a bude to vnímáno jako oběť, je připoutanost k řešení problémů a zvláštní uspokojení, které nám to dává. … Neměli bychom se řídit svojí potřebou rozhodovat a řešit problémy. To je starostmi naplněná kalkulativní mysl, která není schopná vidět Božíma očima. Nesmíme se zbavovat nejistoty, dokud se nenaučíme to, co nás chce naučit.