Požehnání mého dědečka
Když jsem každý pátek odpoledne chodila ze školy na návštěvu ke svému dědečkovi, vždycky už byl v kuchyni připravený stůl a na něm čaj. Můj dědeček ho servíroval zvláštním způsobem. Na stole nebyly čajové šálky s talířky, ubrousky ani med. Čaj naléval do sklenic na čaj přímo ze stříbrného samovaru. Nejdřív se musela do skleničky dát lžička, aby se tenké sklo při nalévá ní horkého nápoje neroztříštilo. Můj dědeček nepil čaj tak, jak ho pili moji rodiče a kamarádi. Vždycky si vzal kostku cukru mezi zuby a potom pil neoslazený horký čaj. Dělala jsem to jako on. Tenhle způsob pití čaje se mi líbil mnohem víc než způsob, jakým jsem musela pít čaj doma.
Když jsme čaj dopili, postavil můj dědeček vždycky na stůl dvě svíce a zapálil je. Potom řekl několik hebrejských slov ke svému Bohu. Někdy vyslovoval ta slova nahlas, ale většinou prostě zavřel oči a mlčel. Věděla jsem, že tehdy mluví s Bohem uvnitř, ve svém srdci. Seděla jsem a trpělivě čekala, protože jsem věděla, že teď přijde nejlepší chvíle z celého týdne.
Když byl dědeček hotový se svou rozmluvou s Bohem, otočil se na mě a řekl: „Pojď sem, Neshumele.“ Postavila jsem se před něj a on mi jemně položil ruce na hlavu. Potom začal Bohu děkovat za to, že mu dal mě a že je dědečkem. Vždycky potom zmínil něco, co jsem prožila v tom týdnu, vyprávěl o mně Bohu něco opravdového. Každý týden jsem se těšila na to, co to bude. Když jsem v tom týdnu něco provedla, chválil moji čestnost, že jsem řekla pravdu. Když se mi něco nepovedlo, ocenil, jak moc jsem se snažila. Když jsem jednou zvládla jen na chvilku spát v noci bez světla lampičky, chválil mou statečnost, díky které jsem dokázala usnout v úplné tmě. A potom mi požehnal a prosil ženy z dávné minulosti, které jsem znala z jeho příběhů – Sáru, Ráchel, Rebeku a Leu, aby na mě daly pozor. Tyhle krátké chvíle byly v celém týdnu jediným okamžikem, kdy jsem zažívala naprosté bezpečí a pokoj.
V mojí rodině lékařů a zdravotních sester bylo pořád důležité učit se a umět víc. Vždycky bylo něco, co jsem ještě neznala a musela jsem se to naučit. Nikdy to nekončilo. Když jsem domů přinesla test, ve kterém jsem dostala devadesát osm bodů ze sta, zeptal se mě můj tatínek na ty dva body. Celé své dětství jsem se snažila ty dva body dohnat. Ale můj dědeček se o tyhle věci nestaral.
Jemu úplně stačilo, že jsem.
A když jsem byla s ním, věděla jsem s naprostou jistotou, že má pravdu. Můj dědeček zemřel, když mi bylo sedm. Do té chvíle jsem nikdy nezakusila, jak může existovat svět, ve kterém by on nebyl. Bylo pro mě hodně těžké žít najednou bez něho. Díval se na mě tak, jako nikdo jiný. Dokonce mi říkal jinak – pro něj jsem byla „Neshumele“, což znamená „milovaná, malá duše.“
Najednou tu nebyl nikdo, kdo by mi tak říkal. Nejdřív jsem se bála, že prostě zmizím, když tu není nikdo, kdo by Bohu vyprávěl, jaká skutečně jsem. Ale časem jsem začala chápat, že jsem se nějakým tajemným způsobem naučila vidět se jeho očima. A že dostat požehnání jednou znamená mít ho navždy. O mnoho let později, když moje matka ve vysokém věku začala k mému překvapení sama zapalovat svíce a mluvit s Bohem, vyprávěla jsem jí o požehnáních mého dědečka a o tom, co pro mě znamenala. Smutně se usmála a řekla mi: „Každý den tvého života jsem ti žehnala, Ráchel. Jen jsem neměla tu moudrost, abych to vyslovila nahlas.“
Rachel Naomi Remen, Aus Liebe zum Leben, 2002, s. 30-31.