Ticho a vnitřní mír 

Zdá se, že pravidelně meditovat, jen tak být zticha a nic nedělat, nemluvit a nehonit se za každou myšlenkou, je v rozporu se způsobem života naší doby. Ten je naplněn úkoly, povinnostmi, rodinou, okruhem přátel, sportem, návštěvami, cestováním a spoustou dalších záležitostí. Rádi bychom něco zažili, užívali si a cítili se dobře. Posadit se a meditovat vypadá jako luxus, který si dnešní člověk nemůže nebo nechce dovolit.
Ve chvílích ztišení se však děje něco velmi důležitého. Nacvičuje a prohlubuje se důležitá schopnost oprostit se, odevzdat, a díky tomu získat a zachovat si vnitřní svobodu. Vnímáme to i na tělesné rovině: pomine napětí, ztuhlé svaly se uvolní a krevní tlak se srovná. Mysl zanechává utkvělých představ, osvobozuje se od strnulých způsobů myšlení, emoce se přestanou točit v kruhu. Přestáváme lpět na „chci“, „nechci“ a „chci to jinak“. Jsme schopni vnímat hlouběji a otevírá se nám přístup do zatím nepoznaných hlubin vlastního nitra.
Je velmi těžké nějak zprostředkovat, že jako dospělí lidé nacházíme smysl a naplnění života nikoli tím, že něco vykonáme, ale tím, že se oprostíme od závislosti na svých představách, přáních, myšlenkách a pocitech a otevřeme se jiné realitě, která je větší, než my sami. Právě k tomu dochází ve ztišení, v němž se uklidní aktivita ega. V tomto stavu zklidněné mysli jsme připravováni pro přijetí Boží milosti – toho, co dostáváme jako dar z lásky, jak naznačuje už samo pojmenování (milost-milovat). Boží milost se nám nabízí jako voda z pramene a zároveň jsou nám její plody dávány jako ovoce vnitřního ticha. Podobně jsou nám dávány i důležité životní hodnoty, jako je schopnost důvěřovat a milovat, čerpat z vnitřního míru a vnitřní síly. I ty dostáváme zdarma, bez zásluhy, bez jakéhokoliv závazku či povinnosti splatit dluh.
Jedním z nejcennějších plodů vnitřního ticha je mír, po kterém lidé touží od nepaměti. Každodenní realita však podává úplně jiný obraz. Opravdový mír se nedá nařídit, není výsledkem politických jednání ani velkých slov. Je to jiné vyjádření pro hluboké ticho v našem nitru. A z něho také musí vycházet. Společně se svatým Augustinem ho můžeme nazvat také stavem, kdy „spočíváme v Bohu“.
Tento vnitřní mír nás uschopňuje zachovat si klid a vyzařovat ho na venek i v tom největším hluku vnějšího světa. Není závislý na místu, denní době či jiných okolnostech, ani nemá nic společného s tichem hřbitovním, naopak je neobyčejně živoucí. Okamžiky vnitřního klidu jsou daleko intenzivnější než bezmyšlenkovitě prožité nabité dny. Děje se zde něco podstatnějšího než to, co konáme během ukvapeně odpracovaných hodin. Děje se tady totiž důležitý přechod z vnějšku do nitra. Vnější činnost nás opotřebovává, avšak ticho nitra nás obnovuje. Přestáváme být určováni vnějšími okolnostmi a tlakem na výkon. Odpadá jakékoliv násilí, smíme odložit masky přetvářek i vyjeté koleje stereotypního jednání. Nikdo se nemusí obávat nebo mít špatné svědomí, že by tím mařil čas. Realizuje se zde to nejdůležitější – stáváme se více lidmi.
Ticho nitra je jako rostlina, která se rozvíjí a přináší plody. Proto je důležité, abychom měli čas a místo, kde bychom se mohli tichu pravidelně věnovat. Potřebujeme je tím spíše, čím více jsme zaneprázdněni.
V takových chvílích, ať už jsou to dny, hodiny nebo jen minuty, necháváme stranou všechno, co vnitřní ticho ohrožuje. Vzdáváme se myšlenek na to, že stále něco chceme, chceme se něco dozvědět nebo chceme něčeho nového a velkého dosáhnout. Ať už se nám takové věci jeví jakkoliv důležité a mají své opodstatnění, odkládáme je a necháváme umlknout.
Tichými krůčky, avšak nezadržitelně, jsme pak proměňováni, vnitřní mír nás vede k opravdovějšímu lidství a zároveň tím přispíváme k trvalejšímu míru na tomto světě.

Vnější a vnitřní motivace

Mnoho společenských institucí je odkázáno na práci dobrovolníků. Nebýt lidí, kteří pracují bez nároku na odměnu, nemohla by nejedna organizace vůbec existovat, anebo by se musela vzdát mnoha důležitých činností. Zúčastnil jsem se jedné přednášky, kde byla řeč o tom, jak motivovat a získávat dobrovolníky pro službu starým lidem a jak je doprovázet.
Přednášející poskytl řadu užitečných podnětů a posluchači pak navrhli mnoho konkrétních dobrých opatření. Přesto na ovoce tohoto setkání čekáme v našem městě dodnes.
Podobné úvahy a výzvy totiž zůstávají neúčinné, pokud se zaměřují jen na vnější aktivity, a opomíjejí, co se odehrává v lidském nitru.
To, že si odpovíme na otázku, co je třeba dělat, řeší problém jenom zčásti. I když se rozhodneme pro nějakou zásadní změnu, pomůže to jen částečně. K tomu, abychom začali jednat, totiž nestačí, že chceme. Potřebujeme zároveň vnitřní sílu, která nám umožní, abychom uskutečnili, co si přejeme.
Můžeme být schopni pojmenovat problémy, vědět přesně, jak bychom je měli řešit, a mít dobrou vůli. Ale pokud nám chybí síla, abychom změnu uskutečnili, moc se toho nezmění. Je to jako s alkoholikem, který chápe svoji situaci a ví, jakým způsobem by měl překonat závislost, ale není schopný proměnit poznatek v čin.
Podobně mnozí žáci kontemplace si chtějí ráno přivstat, protože pravidelný čas ke ztišení je důležitý, ale nedaří se jim to.
Známe řešení, a je potřeba ho jen uskutečnit – ale nejsme toho schopni.
Abychom se dostali dál, musí se něco změnit na hlubší úrovni. Taková změna ovšem vyžaduje čas a trpělivost. Jsou případy, kdy je zapotřebí i odborné psychologické pomoci. Ale ani ten nejlepší terapeut nás nemůže uzdravit bez naší spolupráce. Pokud jdeme k psychologovi nebo k duchovnímu průvodci jako ke kadeřníkovi s postojem „tady mě máte a teď mě uzdravte“, můžeme si většinou ušetřit čas i peníze. Smyslem terapeutické nebo duchovní pomoci je umožnit člověku, aby našel nový přístup k sobě i ke svým problémům. Duchovní doprovázení nás má inspirovat, abychom se naučili vědomě žít, a umožnili tak svou vnitřní proměnu.
Nikdo však tuto transformaci nemůže uskutečnit sám. Svým úsilím pouze otvíráme dveře Boží milosti. Nevynucujeme si žádné uzdravení, vykoupení či osvícení, ale vytváříme předpoklady pro integraci vnitřních sil a pro rozvoj osobnosti tak, abychom se rozvíjeli k novému životu, prostoupenému smyslem a radostí.

Vědomá pozornost

Nedávno mi jeden mladý muž vyprávěl, jak mu ráno nějaký řidič nedal přednost v jízdě a jak ho to neskutečně rozčílilo. Začal nadávat, troubit a divoce gestikulovat. Když se pak uklidnil, byl sám ze sebe zděšený. Nechápal, jak se mohl dát strhnout k takové reakci.
Na určité způsoby chování jsme jakoby naprogramováni a na některé situace reagujeme vždy stejně nebo podobně: úzkostí, nechutí k sobě samým, pocitem méněcennosti, hněvem či přímo záchvatem vzteku. Tak se mohou vyvinout trvalé návyky, které potom určují náš celkový životní pocit. Jejich síla nás ochromuje, drží pod tíhou negativity a působí nám zbytečné utrpení.
Vědomou pozorností rušíme sílu návyků a impulzivního jednání, kterými automaticky reagujeme na určité podněty. Ať už se zlobíme, bojíme nebo něčeho litujeme, vždycky jsou v tom zapojení dva. Ten, kdo se rozčiluje nebo se bojí, a ten, kdo to vyvolal. V takových okamžicích bychom měli zpozornět. Může se stát, že máme důvod zlobit se, ale nemusíme se proto nechat strhnout ke vzteku. Ten se nás může zmocnit jenom tehdy, když mu v sobě dáme prostor.
Ve stavu vědomé pozornosti se neidentifikujeme s tím, co vidíme, slyšíme nebo cítíme, nýbrž vnímáme to, co je, a jaké myšlenky a pocity to v nás vyvolává. Můžeme se s nimi sice identifikovat, ale také nemusíme. Žádný člověk a nic na světě nám nemůže vnutit, co sami nechceme. Jednat, reagovat, nebo nereagovat – to zůstává naším vlastním rozhodnutím.
Naučit se žít svobodně a bděle je snazší v tichu meditace než uprostřed každodenních činností. Když meditujeme a zlobí nás přitom tikání hodin, můžeme je odnést, ale můžeme je také nechat, kde jsou, a cvičit se v bdělosti. Posloucháme tedy jejich tikot, vnímáme svůj vlastní neklid a chvíli tak setrváme. Dříve nebo později nás přestane tikání rušit a vyvádět z klidu. Akceptujeme ten zvuk a připustíme tak, aby všechno bylo, jak Tikání hodin se sice nezmění, ale už na nás nepůsobí rušivě. Podrážděnost se postupně rozplyne a najednou se už o zvuk hodin v místnosti nestaráme.
Podobně se může změnit i pohled na to, co nás zneklidňuje v běžném životě – ať už je to sousedův pes, nevhodné poznámky spolupracovnice, kolegova nešikovnost nebo šéfova špatná nálada.
Díky vědomé pozornosti vidíme okolní události a lidi v jiném světle a pravdivěji. Poznáváme je tak, jak jsou, bez filtru našich emocí a hodnocení. Pak si třeba všimneme, že pes štěkáním projevuje radost ze života, spolupracovnice dává průchod své bezradnosti, kolega sám trpí svou nešikovností a šéf řeší nějaký svůj osobní problém. Změnou úhlu pohledu se tak možná posuneme od posuzování k soucítění.
Vědomá pozornost rozvolňuje rigidní způsoby myšlení, upozorňuje na bezmyšlenkovitost a vede ke smysluplnému životu.

Od začátku u cíle

Ten, kdo pravidelně medituje, si jistě všiml, že stejně jako při jiných činnostech i po dobu meditace plyne čas jednou rychle, jindy pomalu a někdy se jakoby zastaví. I vnitřní růst prožíváme jednou jako intenzivní proměnu a jindy jako bychom přešlapovali na místě. Pocit, že se nic nehýbe, nás může provázet měsíce, a dokonce i roky. Znamená to, že nám něco brání jít dál, ale přestože to má konkrétní obsah a jméno, buď to nevnímáme, protože to bývá ukryto ve tmě podvědomí, nebo to jen tušíme a vnímáme v nezřetelných obrysech. Tato překážka se nám někdy jeví jako nepřekonatelná zeď nebo neproniknutelný závoj, poutající okovy, vězení či propast, ale většinou signalizuje, že takhle už to dál nejde. Trápí nás to, jsme bezradní, ptáme se po příčinách a hledáme pomoc. Mnozí v takové situaci rezignují, myslí si, že si vybrali špatnou cestu, a vzdávají se jí. Jsou přesvědčeni, že se vše vyřeší, když se poohlédnou po jiné duchovní cestě nebo přejdou k novému učiteli. Přesto není jisté, že pak udělají pokrok. Časem se vrátí na místo, kde se chtěli překážce vyhnout, a budou jí muset čelit znovu.
A co to vlastně znamená „dělat pokroky“ na vnitřní cestě? Pokročit můžeme tehdy, když máme nějaký cíl, vrchol hory, k němuž stoupáme, anebo řadu úkolů k vyřízení. Jaký cíl však sleduje ten, kdo miluje pobyt v přírodě, rád tančí, plave nebo pracuje na zahradě? Chodit, zpívat, tančit, nebo pracovat – to přece stačí. Nejde tak o to, abychom něčeho dosáhli, nýbrž abychom žili svůj život v celé jeho plnosti. Podobně jako se tanečník na jevišti naprosto oddává tanci, tak bychom se i my na duchovní cestě měli oddávat tanci života.
Zaměření na cíl má své opodstatnění v podnikání, ve škole a v mnoha jiných situacích všedního života. Tady všude je nutné, aby lidé věděli, co chtějí, a měli před očima určitou vizi. Na duchovní cestě je však důležité, abychom cíle pustili z hlavy, vnitřně se osvobodili od svých představ a soustředili se na daný okamžik. Jako horolezec při výstupu, který nemyslí pouze na vrchol, ale věnuje plnou pozornost kroku, který právě dělá.
A kdy tedy jsme u cíle své duchovní cesty? Kdy můžeme říci „teď jsem toho dosáhl?“ Když jsme osvíceni? Není nic, co bychom drželi v ruce, co bychom mohli pevně uchopit, a také není nic, co bychom si mohli vzít s sebou, až jednou umřeme. Na věčnost přijdeme s prázdnýma rukama. Žádné zásluhy nám nebe neotevřou. Ty naopak mohou představovat břemeno, pokud si dělají nárok na něco, co si nelze zasloužit, co se děje z lásky.
Podobně jako jen prázdná nádoba může být naplněna, i my můžeme někoho obejmout jen když máme obě ruce volné. Cíl duchovní cesty spočívá v tom, abychom zakusili plnost života a čerpali z ní.
Tato plnost je jednotou vlastního života a jednotou celého stvoření. Nedělitelnost bytí souvisí bezprostředně a nejvyšší měrou s láskou. Láska je zároveň spojení, sjednocení. A to, čemu říkáme zkušenost jednoty či poznání Boha nebo osvícení, je vždycky také zkušeností lásky.
Kdo má dojem, že přešlapuje na místě a není schopen pokročit ve svém duchovním vývoji, měl by se podívat na svůj postoj k cestě a k jejímu cíli. Hledá naplnění svých představ o cíli, nebo hledá život v jeho pravdě? Je schopen odevzdat se proudu života, podobně jako se plavec odevzdává vodě nebo jako tanečník souzní s hudbou a tanečními pohyby?
Hodnocení, zda se nám daří či nedaří dělat pokroky, vychází vždy z našeho ega, které se snaží něco mít a ovládat nebo kontrolovat. Pro běžný život ale platí pravidlo: Není rozhodující, jakou práci děláš, ale jakým způsobem, s jakou pozorností vykonáváš, co je ti svěřeno.
Dokud se upínáme pouze k dosažení cíle nebo čekáme na proměnu, která by měla zítra nebo pozítří nastat, budeme se se skutečným cílem míjet. Angelus Silesius říká: „Pravíš, že uzříš Boha a světlo jeho. Ty bláhový, když dnes ho nevidíš, nikdy ho spatřit nemůžeš.“ Pokaždé, když se vzdáváme pohledu svého ega a vědomě přijímáme současný okamžik, jsme již u cíle. Bereme život tak, jak přichází, a otevíráme se pro zkušenost jeho plnosti a Boží přítomnosti.
Hugo M. Enomiya-Lassalle nazval jednu ze svých knih Osvícení je teprve začátek. Všechno, čemu říkáme cíl, se nakonec ukáže jako ne-cíl. Jakmile dosáhneme domnělého cíle, ocitneme se zase na začátku. Kde si myslíme, že jsme uzavřeli životní úsek, tam ve stejném okamžiku začíná další. Už jste někdy pozorně vnímali příchod jara, pozorovali jste růst květiny, bylo vám dopřáno sledovat vývoj dítěte? I když se nám neproměňují viditelně před očima, přesto je každý den objevujeme nově. Také náš vnitřní růst není o nic méně fascinující. Oddáváme se pohybu nebo dýchajícímu tichu okamžiku. Neupínáme se na změny, nýbrž prožíváme to, co je, a žijeme. Vědomě prožité okamžiky v nás zanechávají stopy podobně jako jarní slunce v přírodě.