Co je domov?

 Letos je tomu padesát let, kdy jsem jako mladý student utekl z tehdejšího Československa. Když se dnes dívám nazpět, působí to na mě, jako by šlo o život někoho jiného. Utekl jsem bez jazykových znalostí jenom s plastovou taškou, ve které byla košile, spodní prádlo a malý slovník, abych se nějak mohl dorozumět. V kapse kalhot jsem měl 100 šilinků. To bylo všechno. V Salcburku, jsem hledal příležitost k noclehu, ale nevěděl jsem, kam bych se mohl obrátit. K večeru jsem si pak vyprosil nouzové přenocování v jednom klášteře v centru města.

Později, v průběhu let se mě lidé příležitostně ptali, kde je můj domov a co pro mě „domov“ vůbec znamená.

Bezprostředně po útěku jsem nic takového neměl, ale měl jsem něco jiného. Věděl jsem, co chci, měl jsem před očima cíl a sledoval jsem ho. Zároveň jsem byl pevně rozhodnutý využít šanci nového začátku a vytvořit z toho to nejlepší, co bude možné. Dávalo mně to pocit přináležitosti a smyslu. Tam, odkud jsem přišel, byla nesvoboda. Celá země byla v určitém slova smyslu velkým vězením. »Domov« mně tak zpočátku příliš nescházel. Později se mi stal spíše úkolem. Domov bylo třeba hledat, znovu a znovu objevovat nebo také budovat. Zpočátku šlo o to, mít střechu nad hlavou a někam patřit. Když někam odejdu, abych měl možnost se vždycky zase vrátit. Domov se pro mě stal také synonymem pro lidi a místa, se kterými jsem se cítil spjatý. Později se mým domovem stala moje žena a mé děti a jistým způsobem také práce v kontemplaci a s lidmi, které doprovázím. I  zde cítím, že jsem doma. Domov má hodně společného s tím, jak vnímám lidi, místa nebo určité hodnoty.

V hlubším slova smyslu zažíváme domov všude tam, kde jsme bytostně zakotveni. Skutečně doma jsme ale v našem nejvnitřnějším základě, kde všechno je dobré tak, jak to je, a kde jakékoli rozdíly ztrácí na významu – protože jednota bytí je tím jediným, co je. Tady, v tomto »místě« vně všech míst se tak nalézá náš opravdový domov. Nikoliv bez důvodu užívá němčina v tomto smyslu výrazu »Angekommensein« — jsme ti, kteří dorazili tam, kam patří..

Pro některé lidi se duchovním domovem stává také meditační dům nebo klášter, do kterého jako do ústraní přišli kvůli několika dnům ticha a kontemplace. Také meditační polštář nebo stolička, na které každý den usedáme, se mohou stát místem, »kam patříme«.

Mám velkou úctu před prostorem v našem nitru, který je zároveň velmi důvěrný a intimní. Je známý, zároveň ale neznámý. Je Ničím, že kterého Něco vzniká. Něco, co předtím nebylo postřehnutelné a co v nejlepším případě tu bylo jako tušení nebo předtucha, přijímá v určité chvíli formu. Často přicházejí věci bez ohlášení — najednou tu prostě jsou. Je za tím síla intuice? Toto neznámé Něco fascinuje a vzbuzuje touhu. Můžeme to nazývat Bohem, nebo Otcem, nebo Kristem, nebo Duchem? Jistě, můžeme. Nemůžeme na to ale ukázat prstem a říct, že toto je Bůh. V tom okamžiku bychom použili pojem, který ohraničuje, pro něco neohraničitelného. Vměstnali bychom tak rozsah zkušenosti do určitého schématu a tím ji zkreslili.

 Existuje práh, před kterým síla imaginace a myšlení zůstává stát. Není tomu tak proto, že prostor, do kterého bychom měli vkročit, by byl iracionální. Je to tím, že myšlení se stalo přebytečným, podobně jako zimní kabát v dobře vytopeném obývacím pokoji. Když do takové místnosti vstoupíme, kabát odložíme. Oblékneme si ho až ve chvíli, kdy z tohoto chráněného prostoru odcházíme.

Náboženství se bez tohoto nejvnitřnějšího prostoru, ve kterém řeč oněmí a pojmy se jeví jenom jako berličky, neobejde. Každé náboženství si musí zachovávat přístup k tomuto prostoru, jinak zakrní, stane se ideologií, náchylnou k fanatismu, fundamentalismu a zneužívání moci.

Ne bez důvodu se tomuto vnitřnímu prostoru dává název mystérium — je tajemstvím pro každého, kdo se dívá zvenku a domovem pro toho, kdo je uvnitř. Tajemstvím se opět stává, když ho opustíme. Mluvit o něm není vůbec snadné; nejvhodnějším výrazem je tu údiv, úcta, úsměv nebo láska. Mohli bychom zmínit také zbožňování nebo uctívání — místo ve kterém se Bůh sám v nás uctívá. Kde končím však já a kde začíná Bůh? Anebo naopak, kde Bůh končí a kde začínám já? Existují okamžiky, kdy je možné se takto ptát. Jsou však také chvíle, během kterých je doslova každé slovo přebytečné a kdy zůstává jenom vědomí duchovní cesty, která nás vede domů.

Jan Šedivý

Hledej sebe ve mně

Bůh hovoří…
Ó, duše, hledej sebe ve Mně,
hledej Mě v sobě.

Láska zobrazila tě v mém bytí
věrně a jasně;
žádný malíř nenechává tak pozoruhodně,
ó duše, číst tvé rysy.

Láska tě však vyvolila
jako nejkrásnější ozdobu mého srdce;
jestliže zbloudil jsi, jsi ztracen,
ó duše, hledej sebe ve Mně.

V hloubi svého srdce nosím
tvůj portrét, tak věrně namalovaný;
vidíš, jak živě září,
zmlká každá obava.

A když pohled tvůj Mě nenalézá,
pak nehledej tady a nehledej tam;
pomni, co tě v hloubi poutá,
ó, duše, hledej Mě v sobě.

Jsi mým domem a mým příbytkem,
jsi mou vlastí neustále;
Klepu vytrvale na tvé dveře,
aby touha žádná tě ode Mě neodehnala.

A když si myslíš, že Jsem se odtud vzdálil,
pak zavolej Mě a seznáš,
že ani na krok jsem se od tebe nevzdálil;
ó, duše, hledej Mě v sobě.

Terezie z Ávily (z německého překladu Eriky Lorenz)

Jsme dětmi dvou světů

Jednou přišla na svět měsíční dívka, aby si na pasece u řeky hrála se zvířaty. Uviděl ji mladý bojovník a zamiloval se do ní. Také dívce se pozemský člověk zalíbil. Zapomněla tak na svou nebeskou vlast a souhlasila, že se stane jeho ženou.

Když se rok s rokem sešel, narodil se jim syn. Mladý bojovník se z toho radoval, ale jeho žena byla rok od roku nešťastnější. Často vyprávěla svému dítěti o měsíční vlasti. Také syn začal toužit po Měsíci.

Jednoho dne, když se bojovník vrátil z lovu domů, našel stan prázdný. Jeho žena a dítě pluli na vzdušné lodi na Měsíc. To bylo radosti z jejich příchodu!

Dole na Zemi bědoval však mladý muž.

Syn Země vyrostl a stal se z něho statečný bojovník.

Nebyl však šťastný. »Chtěl bych zpět k svému otci!« naříkal matce. A protože ho milovala a viděla jeho zármutek, souhlasila. »Nezapomeň však«, řekla mu na rozloučenou, »že jsi dítětem dvou světů. Když budeš žít v jednom, budeš toužit po druhém.«

Její syn se vrátil na Zemi.

A stalo se tak, jak řekla jeho matka.

Wolfgang Peopeu

In die Mitte der Welt führt deine Spur. Texte indianischer Weisheit. [Tvá stopa vede do středu Země. Texty indiánské moudrosti], Freiburg im Breisgau 1984.

[přel. Z. Lochovský]