Neulpívání v každodenním životě

Před několika týdny jsme se se ženou rozhodli, že si do naší postele pořídíme nové matrace. A když už nové matrace, tak také nový laťový rošt. Objednané zboží přivezli na Zelený čtvrtek. U vchodu do domu zůstaly stát obrovské balíky. Vůbec se mi to ale nehodilo, protože jsem si právě začal srovnávat myšlenky k textu, který právě čtete. Nepočítal jsem s vybalováním nových věcí a odstraňováním starých. Jistě, ženu jsem mohl požádat, jestli by s vybalováním nepočkala. Balíky by pak ale během velikonočních svátků překážely v průchodu a kromě toho jsme se na nové postele těšili.
Když jsem se krátce zamyslel, co nejlepšího bude udělat, přišlo mi na mysl: »Nezabývej se tím. Dělej prostě to, co děláš během sezení: své záměry a koncepty nechej jednoduše plavat.« V tom okamžiku všechno napětí povolilo a hned mně bylo jasné, o čem dnes budu psát.

Co společného to má s Velikonocemi, se svátkem Vzkříšení?
Pro mě Velikonoce s tím vším hodně souvisí. Už vícekrát pro mě byly připomínkou, co to znamená nechat věci být:

Chci udělat něco, co považuju za důležité. Objektivně viděno, nemusí to zrovna být tak závažné, ale já to tak prostě vnímám. Náhle a nečekaně do toho něco přijde a moje plány jsou rázem ty tam.
Všední den s sebou přináší nespočet situací, které ke zřeknutí se něčeho vybízejí a nebo si ho dokonce vynucují. Někdy se jedná o podružné věci, jako je objednané zboží dodané v nevhodnou chvíli. Jindy se stane, že mně jinak milý člověk řekne něco, co mi vůbec nesedne. Může jít ale i o podstatnější věci, jako je zklamaná láska, náhlá nemoc, nezdar v zaměstnání, anebo dokonce blízkost smrti – tehdy se jedná o život sám.
Znovu a znovu jsme vybízeni, abych něco pustili, jakkoli naléhavě bychom si to chtěli podržet. I když jsme se tolik snažili, úspěch se nedostavil nebo jenom zčásti, jsme nemocní, a přitom bychom chtěli zůstat zdraví, toužíme po lásce, ale přicházejí zklamání. A nakonec musíme zemřít, i když bychom tak rádi ještě žili.

Pokaždé to má něco společného s tím, že přestaneme na něčem lpět. Když to uděláme, něco se v nás změní – je připravena půda pro něco nového.

Co se stane pak, vidíme na události Velikonoc. Ježíš se nevzpírá utrpení a nelpí na svém poslání učit lidi, naopak přijímá i ztroskotání. Ve vydanosti na kříži je to, co je v lidských možnostech, dokonáno.
Dějiny tím však nekončí: život jde dál, neboť zasahuje boží síla. Ukazuje, že život smrtí nekončí, ale pouze mění svoji podobu a procitá jako větší život. Ježíš žije jako Kristus.

I když v běžném životě přestaneme lpět na něčem docela zanedbatelném, má to svůj význam. Nedělá nás to menšími nebo chudšími, naopak tím získáváme. Nadto takováto rozhodnutí něco odevzdat jsou něčím jako malými závažími na misce vah. Přispívají k tomu, že v rozhodující chvíli tam, kde na tom opravdu záleží, máme sílu, přijmout to, co život přináší. Vzkříšení, které slavíme každým rokem, je tak také naším vzkříšením.

Jan Šedivý

Rozestřené požehnání
Když vzkříšení uskutečňuji den co den,
a slovo Velikonoce zpívám za červánků,
je mi před šíří cesty úzko,
vířivý prach mně padá do očí.

Místa činu, skutečnosti na mě útočí
a vystavují mě těžké zkoušce.
Bez milosrdenství jsou stavěny zdi
a kořeny poutány, aby svobodě bránily.

Kroky mého putování nepočítám už
v tísnivém plynutí času.
Kolotající běh tvorů
neotřese hlubokým základem.

Stále vyhlížím nejmenovaného
bezeslovného, nevysloveného.
Vážu slova v bezeslovnost
a rmoutím se nad pošlapanou květinou.

Nenaříkám nad trpkými časy,
neboť všechno co je, je mým dnem.
Tím vším žiju, miluju a trpím.
Stal jsem se rozlomeným chlebem,
požehnáním pro vás všechny.

Marianne Šedivý
Člověk, který na ničem neulpívá,
nemá bezustání věnovat pozornost tomu,
co by mohl potřebovat,
ale má dbát na to,
čeho se může vzdát…

Heinrich Suso

Život je stínohra.
Drž se ho
a uteče ti mezi prsty.

Hugo von Hofmannsthal
Doopravdy nevlastníme nic.
Jenom po určitou dobu je to námi přechováváno.
Když nejsme schopni se toho vzdát,
jsme sami chyceni.

Ať už shromažďujeme cokoliv,
musí tomu být jako s vodou v prázdné ruce.
Když ruku sevřeme,
je pryč.

Když chceš něco vlastnit,
pošpiníš to.
Když se toho vzdáš,
zůstane to navždy tvým.

Anthony de Mello

(přel. Z. Lochovský)