Známky naděje

Náboženské texty těchto dnů přímo vyzývají k vnímavosti k tichým tónům, jakými Bůh promlouvá k lidem. Zvou k disponovanosti a pozornosti, protože denně se setkáváme s drobnými a jemnými známkami důvěry a naděje.

Připomínka Boží přítomnost mezi lidmi se vine biblickými texty jako červená nit. Dítěti bude dáno jméno Emmanuel, to znamená »Bůh je s námi«. Jinde zase: »Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.« (Mt 18,20) Také poslední slovo Zmrtvýchvstalého při jeho odchodu je opět příslibem Božské blízkosti: »Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!« (Mt 28,20) Je z toho zřejmé — Bůh je tu s námi. A i kdyby svět ležel v troskách, neponechá ho v tom. A pokud by se nám vedlo zvláště špatně, neopustí žádného z nás. Dokladem toho jsou viditelná znamení naděje. Jsou malá a nenápadná, přesto však existují. Jsou jako malá světýlka v temné noci.

Znamení naděje můžeme objevit v nesčetných situacích všedních dnů. Kdykoliv se zpomalíme a zpozorníme, staneme se pro ně vnímavými a můžeme je tak rozpoznat. Zjistíme také, jak my sami život kolem nás posilujeme a vytváříme znamení naděje pro ostatní.
Kupříkladu měsíc prosinec je vyplněn zvyky a svátky svatých upomínajících na to, že Bůh není někde na vzdáleném nebi, ale je přítomen mezi lidmi. Každý, kdo se jimi nechá oslovit, zažije zásadní proměnu a svět se jejich prostřednictvím stane nepatrně lepším. Tyto zvyky a svátky dobu adventu prosvěcují. V této souvislosti připomíná Matoušovo evangelium Josefa, Mariina snoubence. Když se dozví o Mariině těhotenství a o dítěti, které nepochází od něho, cítí se do hloubi duše zraněný. Marii zároveň miluje a nechce ji vydat zostuzení. Jako odpověď na svou situaci uslyší ve snu hlas a poslechne ho. Pochopí něco, co může pomoci i některým mužům dnešní doby. Z muže se nestává otec biologickým plozením, ale otcem se stává ten, kdo dítě s láskou přijme.

Když před časem vyšly do ulic tisíce lidí, aby s hořícími svícemi vyjádřili vůli k míru, řekla jedna učitelka svým žákům: »Když tolik lidí je připraveno vyjít do ulic, aby se postavili násilí, není to pak s naší vlastí tak špatné.«
Znamení naděje můžeme najít všude kolem sebe a my bychom k nim měli být vnímaví a všímaví. Na ulicích a v supermarketech panuje v těchto dnech hektický shon. Jestliže v supermarketu se setkám s pokladní, která celý den sedí u kasy nebo rovná zboží do regálů, a přesto si zachovává vlídnost, jde právě o takovéto malé světlo v temnotě a znamení naděje v našem spěchajícím světě. Často k tomu stačí úsměv nebo laskavý pohled.
Všude tam, kde se lidé navzájem nezištně podporují, můžeme pozorovat známky naděje. Nezáleží přitom na tom, jestli se tak děje v rodině, obci, farnosti, v politice nebo někde jinde. Snažme se takováto znamení posilovat. Dnešním dnem budou nejen noci opět kratší a dny delší, ale také v srdcích lidí bude více světla a naše planeta se stane obyvatelnější.

Můj učitel jednou řekl, že poslední baštou ega je naděje. Pozitivně je možné totéž vyjádřit také tak, že poslední baštou ega není jenom naděje. Po dlouhé úseky našeho života představuje naděje také důležitou oporu a je zdrojem síly. Ve zvláště těžkých situacích může náš život dokonce zachránit. Pro lidi jako Nelson Mandela, Viktor Frankl a řadu dalších známých i neznámých lidí, naděje byla ve vězení a dobách tyranie světlem v temnotě. Naděje náleží k našemu lidství a její znamení hrají v našem běžném životě důležitou roli. Naděje nám může propůjčit křídla, pomocí kterých pak dokážeme zvládat i ty nejtěžší životní situace.

Na duchovní cestě přicházejí však i okamžiky, kdy je třeba se pustit i velké opory, kterou naděje představuje. Zřetelné je to ve zvolání ukřižovaného: »Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!« (Lk 23,46). Tady to není žádné »Ano, ale«, nýbrž jenom »pustit se«. Naše lidské naděje tak na jedné straně jsou důležitými křídly, zároveň však také posledními křídly, která je třeba odložit na prahu božského Nic. (Rád bych tu použil slova »na prahu naplnění«; nebylo by však »naplnění« opět lpěním na zaslíbení?)

Jsme vděční za naději, která životu mohou propůjčovat křídla. Víme však také, že přijde okamžik, kdy právě tato křídla bude třeba odložit. Možná je to jediný most, který spojuje Vánoce a Velikonoce: svátek vtělení a uvědomění si vědomí svých božských kořenů.

Jan Šedivý

Posilovat život
Rachen Naomi Remen

Všichni prospíváme životu kolem nás způsobem, který je pro každého z nás zcela osobní a jedinečný. Někdy přitom vycházíme z naší vlastní zkušenosti, jindy zase se necháme vést nejhlubšími instinkty svého srdce. Nakonec to může být naše vstřícnost, která přeskočí na druhého a probudí v něm vůli k životu. Pokud život druhého člověka má pro nás zásadní význam, může samotný život v nás hovořit přímo k životu druhého a mít mnohem větší léčivou moc, než když hledáme správná slova, použijeme správné obrazné vyjádření nebo vykonáme správný rituál.

Rovněž můj kolega Hal posiluje život v druhých. Nedlouho potom, kdy u jeho ženy byla stanovena diagnóza rakoviny, začal Hal z bílého papíru skládat jeřáby. Byl Japonec a tuto dovednost si už jako chlapec osvojil u svého dědečka. Origami, jak se nazývá umění skládat z papíru různé figury, má v Japonsku za sebou už dlouhou tradici. Skládat je možné různá zvířata a další věci. Takovéto skládanky jsou mimořádně krásné.
Kromě krásy mají papíroví jeřábi ještě hluboký symbolický význam. Pro obyvatele východní Asie představuje jeřáb symbol dlouhého života a zároveň přináší harmonii a rovnováhu. Proto lidé, kteří onemocní, skládají v naději, že naleznou sílu k uzdravení, často tisíc papírových jeřábů. Tato tradice měla sice význam pro Hala, mnoho ale jeho ženě neříkala. Ze znepokojení nad její nemocí a poháněn pocitem bezmoci, že pro zmírnění jejího trápení není schopen něco dělat, pustil se Hal do skládání tisíce jeřábů.
Každé ráno před začátkem pracovního dne se posadil ke svému psacímu stolu a dal se svýma jemnýma rukama chirurga do skládání listu čistého bílého papíru, aby tak podpořil uzdravení své ženy. Na vytvoření jednoho jeřába potřeboval asi čtyři nebo pět minut. Během tohoto času meditoval nad jejím uzdravením a uvědomoval si, jak důležitý je pro něho její život. Když pak další jeřáb byl hotový, přidal ho k ostatním do velké krabice. Až vytvoří tisíc jeřábu, chtěl je předat své ženě. Po několika měsících, když právě odkládal krabici s hotovými papírovými jeřáby, aby se mohl věnovat chorobopisům svých pacientů, které bude další den operovat, uvědomil si, že jeho hluboká touha uzdravit svou ženu se v ničem podstatném neliší od toho, co prožívá ve vztahu k ostatním pacientům. Také na jejich životech mu záleželo. Sáhl proto opět do zásuvky s papírem a dal se do skládání dalších dvou jeřábů. Každý z obou pacientů dostal po jednom. Že nad jejich uzdravením medituje tímto způsobem, považoval za zcela přirozené. Jeřáby vzal s sebou k rozhovorům, které předcházejí operacím. Každého z pacientů podaroval jedním z nich a vysvětlil jim, co symbolizují a co ho vedlo k tomu, proč je pro ně vytvořil. Od té doby učinil totéž pro mnoho dalších svých pacientů.
Také já se den před operací setkávám se svými pacienty. Halovy jeřáby jsem viděl poprvé, když jedna z mých pacientek ke mně přišla přímo z jeho ordinace. O tuto ženu jsem si dělal starosti. Diagnóza ji nesmírně vyděsila. Domnívala se, že nebude mít sílu na to, aby po operaci se opět zotavila, a tak toto důležité rozhodnutí po dlouhé měsíce odkládala. Společně jsme intenzivně pracovali na znovuobnovení důvěry jejich sebeuzdravujících sil. Teď byla už připravená, stále byla však velmi nejistá. Ve skrytu duše jsem doufal, že při svém rozhodnutí vytrvá. Tohoto dne ale zářila. Vedle své židle položila nákupní tašku a opatrně z ní vyňala velkého bílého papírového jeřába. Bylo to podivuhodné dílo, velmi důmyslně poskládané a provedené s neobyčejným umem. Mlčky jsme ho několik minut pozorovali. Byl jsem v úžasu nad tím, jak se z kusu papíru dá vyrobit něco tak krásného. »To je neuvěřitelné«, zvolal jsem. »Odkud to máte?« »Vytvořil ho pro mě můj chirurg«, řekla a vyprávěla mně příběh o tisíci jeřábech. »Je neuvěřitelné, jak krásně je udělaný«, řekla s obdivem. »Člověk, který mě zítra bude operovat, dokáže něco takového udělat svýma rukama. A udělal ho pro mě. Teď už se prostě uzdravit musím!« Už léta si kladu otázku, proč někteří chirurgové jsou o tolik úspěšnější než jiní, jejich stejně vzdělaní kolegové. Možná hrají svou roli subtilnější rozdíly v operační technice, možná také ale ne. Možná někteří z nich nalezli vlastní cestu, pomocí které už dlouho před tím, než před nimi leží pacienti na operačním stole, posilují u nich vůli k životu.

Převzato z: Rachen Naomi Remen: Aus Liebe zum Leben. Geschichten, die der Seele gut tun, Freiburg in Breisgau 2017

Svatá noc

Noc –
v tobě se modlí mlčící žalmy,
v tobě naděje rozsévá svá semena,
v tobě země hledá Boží narození.

Noc –
v tobě sténají kameny, pláčem zaoblené,
v tobě se rodí píseň, kterou ještě nikdo nezpíval,
v tobě celá země očekává Boží narození.

Noc –
v tobě stísněné nitro hledá osvobození,
v tobě oceány utrpení nacházejí břeh,
v tobě slunce září Božským narozením.

Marianne Šedivý

Vánoce

Přislíbený
promluvil
a vyslovuje se.

Ve spleti řeči
povstává Slovo
uprostřed mezi námi.

Jsem beze slov.

Marianne Šedivý

Naděje není věcí budoucnosti,
nýbrž toho, co je našim očím neviditelné.

Raimon Panikkar

Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne,
ale jistota,
že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.

Václav Havel

[Překlad z němčiny Z. Lochovský]