(prosinec 2015)

Mnoho lidí vnímá ticho jako ohrožení. Když v rodině zavládne mlčení, často to nevěstí nic dobrého. Ticho je pak plné napětí, působí hrozivě, a často následuje exploze emocí.
Naproti tomu úplně jiné je ticho a mlčení Svaté noci. V Knize moudrosti o tom můžeme číst:

»Když totiž všude zavládlo hluboké mlčení
a noc ve svém běhu byla v půli cesty,
tvé všemohoucí slovo se náhle sneslo
… z královského trůnu na nebesích…«
[Kniha moudrosti 18,14-15; Český ekumenický překlad]

Mlčení je tu pojímáno jako živná půda umožňující spásu.
Když člověk onemocní, předepíšu mu lékař klid na lůžku. Nemocný má uvolněně ležet a omezit své aktivity. Když to udělá, tělo vyvine síly, které podpoří proces uzdravení.
S duchovním životem je to podobné. Ticho zde není chápáno jenom jako hojivá síla, ale ve své podstatě jako síla božská. Představuje věčné Jedno, které nazýváme Bohem, a které je pramenem plnosti stvoření. Hluboké mlčení není mrtvolným tichem a je více než absencí hluku. Je nejhlubším pokojem, bez kterého nemůže žádný lidský pokoj být skutečným pokojem. Je jako úrodná živná půda, jejíž klid a tma umožňuje ve spojení s vodou a sluncem růst a zrání rostlin.

»Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh« čteme v Prologu Janova evangelia. Co je to za Slovo, které přišlo na svět? Je to prvotní slovo, ve kterém mají všechna lidská slova svůj původ, je to Slovo, které je za slovem. Upomíná na historii stvoření v první knize Bible, knize Genesis. Stojí v ní: »I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo.« (Gn 1,3)
Ve Starém zákoně je Boží slovo chápáno jako bytost, vyslaná Bohem coby posel. Janovo evangelium přebírá tuto představu a sděluje, že Ježíš Kristus je s Bohem spojený tak úzce, jako je slovo spojené s osobou, která mluví — je živoucím slovem vysloveným do našeho světa. Toto Slovo není prázdným zvukem, ale stává se osobou z těla a krve, jak dokládá Dítě v Betlémě. Toto poselství dává lidem život, neboť přináší světlo do temnot světa. Kdo se jím nechá oslovit, získá novou kvalitu svého bytí. Stává se znovuzrozeným tím, že jeho existence dostává nové kořeny čerpající vláhu z téhož pramene jako věčné Slovo, které bylo na počátku. Uprostřed temného a ohrožujícího světa může tak poznat nádheru života, a tohoto života se účastnit.

Prolog k Janovu evangeliu je tak v první řadě hymnem, písní. Věřící lidé jím vyslovují chválu a díky za to, že se mohou účastnit velkého daru života ve světle a pravdě.

Připomíná se nám tu tvůrčí moc Slova, které má moc uskutečnit to, co naznačuje. Také v našich slovech, dokoce i nevyslovených, vyjadřuje, kým jsme jako lidé.

Nevyslovujeme jenom pouháslova – Slovem sami jsme. Jsme jím především tehdy, když promlouváme z celého srdce.

Jsme pozváni, abychom si navzájem byli tím,
co Karl Rahner říká o Božím slově:

»Bůh vyslovil do našeho světa
svoje poslední, nejhlubší a nejkrásnější Slovo
ve Slově, které se stalo tělem.
Toto Slovo znamená:
Jsem tu.
Jsem s tebou.
Jsem tvým životem.
Jsem tvým časem.
Pláču tvými slzami.
Jsem tvou radostí.«

Kdekoli na světě jsou lidé k sobě navzájem takovým Slovem, tam jsou přítomné i Vánoce.

Jan Šedivý

»Na počátku bylo Slovo
a to Slovo bylo u Boha
a to Slovo byl Bůh.
To bylo na počátku u Boha.
Všechno povstalo skrze ně
a bez něho nepovstalo nic,
co jest.
V něm byl život
a život byl světlo lidí.
To světlo ve tmě svítí
a tma je nepohltila.
…
Bylo tu pravé světlo,
které osvěcuje každého člověka;
to přicházelo na svět.
Na světě byl,
svět skrze něj povstal,
ale svět ho nepoznal.
Přišel do svého vlastního,
ale jeho vlastní ho nepřijali.
Těm pak, kteří ho přijali
…
dal moc stát se Božími dětmi.
…
A Slovo se stalo tělem
a přebývalo mezi námi.
Spatřili jsme jeho slávu,
slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn,
plný milosti a pravdy.
Janovo evangelium (1,1-14; Český ekumenický překlad; kráceno)
Vánoce
Přislíbené promluvilo
a vyslovuje se.

Ve spleti jazyků
promlouvá Slovo
uprostřed nás.

Jsem beze slov.

Marianne Šedivá

Kdyby jen tak jednou tak zcela ticho bylo.
Kdyby nahodilé a náhodné
zmlklo, a sousedský smích,
kdyby hlomoz, který mé smysly dělají,
mě tak moc nebránil být bdělým…
…
Skládáme obrazy před tebou na stěny.

Rainer Maria Rilke

Ticho uzdravuje.
Ticho je jediným skutečným prostředkem proti stresu. Klid s námi něco dělá. V klidu spočívají netušené síly. Jsou to síly, které dávají věci do pořádku a které uzdravují. Neříká nám už astrofyzika, že v prázdných prostorách vesmíru jsou doma ty nejsilnější energie? Když jsou přede dveřmi Vánoce, zaznívá z reproduktorů »Tichá noc, svatá noc…«. V liturgii stojí: »Když noc byla nejhlubší…«. Když všechno ztichlo, tehdy se Ježíš narodil. Bůh se rodí v tichu, v tichu noci, o samotě a v ústraní, v pěti minutách ticha, které si dopřáváme. Tehdy k nám hovoří, jenom tehdy k nám může hovořit. Jak jinak bychom ho mohli v lomozu našich myšlenek, termínů a starostí slyšet?

Willigis Jäger

(překlad Z. Lochovský)