Všední den jako cesta
Kolem domu, ve kterém bydlím se svou ženou, se rozkládá velká zahrada s loukou, ovocnými stromy a keři, se zeleninovými a květinovými záhony. O to všechno je třeba se starat. Práce je zdrojem radosti, zahrada je však také závazek.
Koncem zimy se musejí stříhat dřeviny, začátkem jara se kypří záhony a do půdy se přidává kompost. Když se zaseje, je nutné dbát na to, aby rostliny měly dostatek vláhy a netrpěly zimou. Později vyžadují ochranu před nemocemi a škůdci. Během horkých letních dnů, když dlouho nepřichází déšť, musíme záhony zalévat z nádrží.
Pokud všechno běží dobře, můžeme se v létě a na podzim těšit z plodů. Zjistíme, že jahody, rajčata, kedlubny nebo okurky nejen chutnají jinak než ty ze supermarketů, ale dokonce jsou lepší než tytéž plody z bio obchodů. Je to však všechno? Jde skutečně jenom o to, abychom měli pokud možno dobrou a bohatou úrodu?
Japonský mikrobiolog Masanobu Fukuoka (1913–2008) píše ve své knize o stravě, pěstitelství a životě s názvem »Velká cesta nemá dveře«:
»Nejvyšším cílem zemědělství není pěstovat polní plodiny, ale podpořit a zdokonalit člověka.
Zemědělství je cesta k tomu, jak být přítomen tady, starat se o malé pole a jak být zcela naplněn svobodou a rozmanitostí každého dne.«
Jestliže vlastní existence je závislá na výsledcích práce, stěží se pak můžeme vyhnout tomu, že je máme na prvním místě. Přesto bychom však neměli skutečné pořadí priorit pouštět ze zřetele, protože platí nejen pro zemědělství, ale i pro ostatní oblasti života. Nejde přitom jenom o prospěch, stále lepší výsledky a o dosahování stále vyšších cílů. Především jde o naše lidství a o to, aby naše skutky nám umožnily stávat se stále více lidmi. Anebo, abychom to vyjádřili slovy Mistra Eckharta: »žijeme, abychom žili«. Mistři duchovního života — a nejen oni — nazývají tento př&iacut e;stup k životu také bezúmyslností. Všechno co děláme mezi ranním vstáváním a večerním uléháním, má pro nás být cestou k tomu, »být tady«. Malý okruh působnosti tvořený naší lidskou existencí v rodině a zaměstnání plně má být »naplněn svobodou a rozmanitostí každého dne«.
Práce na zahradě se tím pro mě stala skvělým zdrojem poučení a prohloubení na duchovní cestě.
K dojetí mě přivádí, když držím v ruce plnou hrst kvalitní půdy z kompostu. Uvědomuji si přitom, že je v ní obsaženo více živočichů než je lidí na zemi, všechno souvisí se vším a že všechno se vzájemně podmiňuje a doplňuje. Když si pak uvědomím, že tato vzájemná odkázanost na sebe navzájem platí nejen pro půdu, ale že doslova všechno souvisí se vším, vnímám pak v tomto zjištění něco z podivuhodné jednoty všeho, co je. Pouze tehdy, když v přírodě je všechno v rovnováze, může život prospívat.
Duchovní cesta ústí do zkušenosti jednoty stvoření. Všechno, co je, dýchá jedním životem. Tato zkušenost se ve všední dny personalizuje. Prosvítá a nabývá nových podob při práci na zahradě, v kanceláři, v silničním provozu nebo třeba v kruhu přátel.
Kdo z této zkušenosti žije, pro toho vlastní jednání neodpovídá nějakým představám o tom, jak být dobrý. Je také víc, než jenom jednat podle přikázání. Jednání a činy takového člověka vyvěrají z potřeby z nitra, ze zkušenosti sjednoceného bytí. Tato potřeba je zcela přirozená. Jednat v tomto duchu je vždycky propojeno s láskou jako s nejpozoruhodnějším výrazem bytí, které je jedno.
Jan Šedivý
Boží tvář
Od té chvíle, co jsem spatřila Tvoji tvář,
já už nejsem já.
Spatřila jsem jsem krásu květů
a v třpytu kapky rosy jsem s údivem uviděla,
že veškerá krása je dokonalá a nezrozená.
Prostoupená je neviditelným dechem,
který láskyplně prozařuje stvoření
— Bůh všude a ve všem!
Už to nejsem já,
od té chvíle, kdy jsem spatřila Tvou tvář.
Kde roky vyrývají vrásky
a pomíjivost se vrývá do bytí:
Já není tím, co Já nazývám.
Já je Ty a tak tomu bylo vždycky.
Ty jsi život, cesta a cíl
můj pulz i můj dech od té chvíle, kdy jsem.
Já už nejsem Já,
od té chvíle, kdy jsem spatřila Tvoji tvář.
Marianne Šedivý
Co říkají druzí
Všechno, co ze země vzchází,
má svoje zvláštní poslání
a podle sil přispívá k uskutečnění celého stvoření.
Nic, co ze země vzchází, není zbytečné a neužitečné
… často to samé, co není k užitku tobě,
je pro ptáky a divoká zvířata užitečnou potravou.
Ambrosius (339–397)
Stále nás objímá, stále nás obklopuje svou krásou. Nikdy se od ní nemůžeme oddělit a nikdy nepoznáme její hloubku. Neustále vytváří nové formy: to, co je teď, dříve ještě nebylo, a to, co bylo, se už nevrátí. V jejím království je vždycky všechno nové a vždycky staré. I když žijeme uvnitř tohoto království, neznáme ho. Neustále k nám hovoří, nikdy nám všechna svoje tajemství ale neodhalí.
Neustále obděláváme jeho půdu a sklízíme jeho obilí, žádnou moc nad ním ale nemáme. Bez ustání buduje a opět boří, vlastní staveniště před očima lidí však leží skryté.
Kniha essenů (Erhard Hennig, Geheimnisse der fruchtbaren Böden)
Láskou se ve stvoření objevuje nové silné energetické pole, které je mnohem silnější než souhrn jeho částí. Láska je něco, co se rozumově nedá vysvětlit, protože daleko přesahuje tělesné a duševní struktury lidí. Je jednou z těch metafyzických tužeb a prapůvodních sil, které vedou k vymanění Já ze svých ohraničení.
Potíž spočívá v tom, že lásku často hledáme na špatných místech mimo nás, u jiných. Pravá lásky však nevyvěrá z jiných zdrojů, než z toho nejhlubšího — zdroje života. Je to láska, která je bezpodmínečná a která pramení ve zkušenosti jednoty veškeré lásky. Slunce této lásky svítí neustále, i když pro mračna egocentrizmu ji člověk nemusí vidět. Náboženství se z ní snaží udělat přikázání.
Příkazy »Máš« a »Musíš« se však nikdy neosvědčily. Teprve když člověk ve svém »procesu, kdy se člověkem stává«, udělá zkušenost sjednocení, něco se v lidstvu změní. Bude to ale trvat ještě generace, než se jako druh dostaneme na tuto zkušenostní rovinu. Na tuto úroveň se nás už podobu sedmi tisíce let snaží dovést mystické cesty náboženství. Každý vývojový krok ale potřebuje svůj čas.
Willigis Jäger
Po svých pracích, kdy jsem zkoumal atom, říkám: Hmota jako taková neexistuje! Veškerá hmota vzniká pouze silou, která uvádí v pohyb atomové částice a udržuje je v podobě nejnepatrnější sluneční soustavy – atomu. Protože v celém vesmíru neexistuje ani inteligentní, ani věčná síla, je třeba přijmout myšlenku, že za silou je vědomý inteligentní duch. Tento duch je prazáklad veškeré hmoty. Protože však duch nemůže existovat sám o sobě a každý duch náleží nějakému bytí, nutně pak musíme přijmout existenci duchových bytostí. Protože však ani duchové bytosti nemohou existovat samy od sebe, ale musejí být stvořen y, neost ýchám se proto tohoto záhadného stvořitele nazvat právě tak, jak ho nazývaly všechny kulturní národy země: Bůh.
Max Planck
[z němčiny přel. Z. Lochovský; překlad citátu M. Plancka konzultován s R. Galabovem]