Usebranost nitra
Heinrich Allerstofer

Dny intenzivního a soustředěného cvičení zazenu se nazývají »sesšin«. Toto slovo je možné přeložit jako »být v důvěrném vztahu s vlastním duchem«. Abychom tohoto důvěrného vztahu dosáhli, je kromě zazenu, který zabere velkou část dne, navíc zapotřebí naprostého mlčení. Ve stejné pozornosti a se stejným vědomím se konají i všechna další cvičení (samu).

Hlavní »zaměstnání« při sesšinu spočívá tak v tichém sezení a mlčení. Tím, že zpříma a bez pohnutí sedíme na našich polštářích nebo stoličkách, dostaví se nejdříve vnitřní klid…
Spolu se zklidněním těla se dostaví i zklidnění hnutí našeho nitra. Méně a méně je toho, co nás jinak v mysli skoro neustále zaměstnává.

Nefunguje to tak samozřejmě hned od začátku. Rinzai přirovnával ducha k divoké opici, která neustále skáče z větve na větev a nikdy nedá pokoj. Může to trvat dost dlouho, než nám tato opice dá konečně pokoj. Pak teprve nadchází fáze očišťování ducha. Je důležité tento čas vydržet a hned na konci prvního dne celý vynervovaný a deprimovaný všechno nevzdat.

Co asi vede »opici« k tomu, že nám nedá pokoj? Spolu s uklidněním ducha vynořují se totiž nejen skutečně důležité otázky, ale zároveň poznáváme, jak to v našem životě chodí. V předmluvě v jedné knize o zazenu stojí: »Co je náš život? Abychom žili, máme času stále méně a méně. … Dotírají na nás starosti a tísní nás strach. V noci špatně spíme a během dne jsme bdělí jenom napůl. Myslíme na nicotnosti. Příliš mnoho myslíme. Myslet nepřestáváme. Schází nám vnitřní síla i energie, a to i v jemné podobě, postavit se stávající situaci. A co je to za situaci? Je to bolestná cesta mezi narozením a smrtí, záblesk vědomí, krátké světlo jako jiskra z křemene, anebo jako hvězda, která se náhle vynoří z noci …«

Neseme si v sobě navíc řada stop emocionálních prožitků, zranění, strachů i starostí. I některé scény z filmů zanechávají hluboko v nitru po dlouhou dobu rozechvění a neklid, které už vůbec nevnímáme, protože takové věci jsme viděli už nespočetněkrát. Už jsme takovémto »šumu v pozadí« přivykli, dost možná se stal samozřejmou součástí obsahů našich myslí. To všechno vystupuje v těchto chvílích ticha z hlubin duše do vědomí a chce být »vysvobozeno«.
Vykoupení má co dělat s oproštěností. Dovolujeme, aby vstoupilo, co přichází, neklademe žádný odpor a dokonce se ani nesnažíme, aby naše cvičení bylo »perfektní«. Odpor, stejně jako touha být perfektní, by vedly jenom k vyčerpanosti a na emocionálním a duševním zmatku by se nic nezměnilo. Dobrou zprávou přitom může být vědomí, že všichni jsme na tom stejně! Dokonce po mnoha letech pravidelných meditací, někdy méně a jindy více, potřebujeme čas na to, aby všechen neklid v nás ustoupil a duch se opět zotavil a stal se čirým. Meditace se takto stává také určitým způsobem psychickou hygienou. Pokud se stane každodenní praxí, neklid nebude už zdaleka tak intenzivní a jeho vlny nebudou tak vysoké.

O ticho je třeba pečovat
Jan Šedivý

Na začátku kurzu říkají mnozí účastníci, že už velmi touží po tichu a že dny intenzivní meditaci by jim udělaly velmi dobře. Po jeho skončení působí prý však ticho jenom po krátkou dobu a postupně vyprchá úplně.
Potřebujeme nejen krátkodobou zkušenost ticha, která se čas od času opakuje, ale především také ticho jako stav vnitřní oproštěnosti. O takovéto ticho je však třeba také pečovat — jenom tak setrvá a může se dokonce prohlubovat. Pokud mu nebudeme věnovat pravidelně péči i během všedních dnů, budou ho stále více převrstvovat věci, kterými se běžně zabýváme. Bez pravidelné péče se po nějakém čase vytratí a touha po tichu vyvstane nanovo.

Zkušenost ticha jako vnitřního stavu má s vnějším hlukem nebo »ne-hlukem« jenom málo společného. Můžeme se nacházet ve zcela klidném prostředí a sedět bez pohnutí – pokud ticho nebude však také uvnitř nás a pokud naše přání, starosti, plány a všechny další myšlenky neutichnou, skutečné ticho nezažijeme. Vnější ticho a klidné sezení nám pomáhají a mají tak svůj význam, samy nám ale žádné ticho nepřinášejí. Platí to i obráceně: budeme-li ve svém nitru prožívat pokoj a naše myšlenky nás nebudou ovládat, ani vnější hluk se nás nedotkne. Vnitřní klid potom můžeme prožívat i v supermarketu nebo v tramvaji. — v nitru budeme prožívat stav oproštěnosti. Po absolvování meditačního kurzu nás bude pak ticho provázet domů a zůstane v nás i ve shonu všedních dnů.

Proměnění
Marianne Šedivý

Kdo se odevzdá tichu, otevírá se proměně. Kam tato proměna povede, nevíme. Víme jenom jedno: tato proměna je naprostá.

Kdo se odevzdá mlčení, podobá se semínku, které je vsazeno do země. Semínko nemá o této proměně ponětí. Zpočátku vůbec nepozoruje, že ke změně došlo v okamžiku, kdy se vystavilo temnotě v zemi. Tehdy začíná umírání a zároveň proměna života.

Semeno pak vnímá jak umírání, tak také vznikání nového života. Tento nový život je tak velký a tak jiný, že daleko překračuje dosavadní úzký horizont myšlení a chápání.

I pro nás je vzklíčení nového života spojené s bolestí. Doslova trhá všechna ohraničení dosavadní existence. Právě z toho vyrůstá však něco neuchopitelně nového. To se nenápadně šíří a nezadržitelně rozrůstá do takových hloubek a šířek, že dech se tají. Může snad nepatrné semínko jenom tušit, jak veliký strom z něho jednou vyroste!?

Rozdíl mezi semenem a námi tu však je: jakmile semeno je jednou v zemi, nemůže se proměně už vyhnout. Naproti tomu my jí můžeme klást překážky, přerušit ji nebo dokonce ji znemožnit.

Připusťme mlčení a proměnu. Jestli rozpoznáváme, že k proměně dochází, není podstatné. Podstatné je, že k ní může dojít.
Dovol své mysli, aby se zklidnila, jako je klidné lesní jezírko.
Má se stát průzračnou, jako je voda tekoucí z hor.
připusť, aby se zkalená voda usadila a stala se zcela čistou.
Nech také zklidnit své toulající se myšlenky a přání.
Teprve pak poznáš, co je pro tebe důležité.
Vejdi pak do svého středu a začneš tušit, co je božským středem světa.
Dighna Nikaya
Ticho není na vrcholcích hor
a hluk není na tržištích světa;
obojí je v lidských srdcích.
Lao-c’

(přel. Z. Lochovský)