Tma a světlo
Měsíce pozdního podzimu a zimy nám připomínají, že tma a světlo jsou více než jenom opakující se přirozený rytmus. Ovlivňují náš život, zvyky i náboženské svátky. S přibývající tmou přicházejí na podzim i myšlenky na pomíjivost života. Životní síly přírody se stahují do pozadí.
Už svatý Augustin se modlil: Tak jako se krátí dny a sluneční světlo slábne, ať Ty rosteš ve mně a Tvé světlo roste ve mně a toto světlo ať svítí skrze mě stále více.
Týdny Adventu jsou ve znamení naděje a důvěry – dvou velkých opor lidství. Tyto opory utěšují a posilují v nejtěžších situacích. Propůjčují křídla, se kterými je možné překonávat i překážky, které vypadají bezvýchodně. Nemálo lidí, například za války nebo ve vězení, vděčí za svůj život právě jim.
Na spirituální cestě můžeme od sebe naději a důvěru rozlišovat. Naděje se často totiž vztahuje k některému konkrétnímu přání. V tomto případě je právě jím omezená, protože může setrvat ve lpění na něm. Stává se to tehdy, když si z přání člověk vytváří hradbu, za kterou se zabarikáduje a zcela upne se k naději na jeho vyplnění. Naděje nám propůjčuje sice křídla, na vnitřní cestě je však na prahu vyplnění třeba tato křídla odevzdat. V tomto místě je tma nejvíce tmou, stejně tak jako nevědění a prázdnota. Ke znovuzrození dochází tehdy, kdy člověk prochází i touto temnotou. Analogicky k tomu se v křesťanském náboženství nachází svátek Narození uprostřed studeného zimního spánku přírody, teprve tři dny po nejkratším a nejtemnějším dni roku, zimním slunovratu. Právě tak analogicky slavíme uprostřed doby, kdy se příroda probouzí k životu, svátek Zmrtvýchvstání, tři dny po připomínce Ježíšovy smrti.
Zatímco se tak naděje váže často k určitému předmětu, např. nějakému přání, a tím se vymezuje, důvěra zůstává otevřená. Důvěra nezná žádné hranice právě proto, že se na předmětné přání neváže. Tímto způsobem propůjčuje člověku křídla a umožňuje mu vstoupit do prostoru, který nemá zhola nic společného s egem, ale jenom s láskou a důvěrou jako vlastnostmi bytí. Tento »prostor« není však něčím, co jednou nastane, ale je tady už teď. Také proto světlo symbolizuje Vánoce a dítě v jeslích personifikuje Božskou lásku v našem lidství. Úkol, který dává smysl našemu životu, je usilovat o to, aby tato skutečnost byla patrná a pronikla veškerým našim konáním.
Jan Šedivý
Kontemplaci je možné srovnat s uměním. Neodráží viditelné, ale dělá věci viditelnými. Umožňuje vidět to, co v nás je: zpočátku nespočetné množství myšlenek, neboť v nitru probíhá neustálý dialog. Proto je nutné nejdříve tento vnitřní dialog zastavit. Nebuďme skleslí, když se nám to nepodaří tak, jak bychom sami chtěli!
Ještě nikomu se to nepodařilo najednou. Ve svém cvičení se setkáváme s nechutí, nudou, depresivními myšlenkami, starostmi, problémy, strachem i vinou. Všechno to je pro nás temné, často velmi temné. Nenechme se tím ale zmást! Setrvejme u svého slova a pokaždé se hlavně zase ke slovu vraťme. V našem nitru není všechno temné, jak se často zdá, ale v každém z nás je přítomné také světlo. Je tu, bez ohledu na to, jestli ho vnímáme, nebo ne. Je tu právě tak, jako je tu hořící svíce. Jestliže se ke svíci obrátíme zády a meditujeme proti zdi, světlo svíce sice nevidíme, přesto tu ale je. Stejně je tomu také se světlem v nás. Je tu a nezáleží na tom, jestli ho vidíme nebo ne.
Tomuto světlu, které se objevuje v řadě podob, bývá dáváno mnoho jmen. Už jsme to v sobě zažili, totiž tehdy, když jsme se po meditaci ticha cítili zcela klidní a uvolnění. Mnozí lidé zažijí během sezení hlubokou radost. Většinou nedokážou ani říct, proč a z čeho se radovali. Jsou plni radosti a vnitřně se cítí celiství. Někteří po cvičení odcházejí plni síly do všedních dnů, aniž jsou schopni říct, co tato síla vlastně je. To všechno je světlo na cestě kontemplace. Je to dobré světlo. Existuje zdroj světla, který svítí ze sebe samého: slunce – božské světlo. Toto božské světlo můžeme zažít také v sobě samých: zažít Boha, tak jak nám umožní, abychom Jej zažili. Cvičení kontemplace je cestou k tomuto božskému světlu. Zachovejme si výhled na něj právě tehdy, kdy se nám zdá, že nás opanovává temnota. Nespokojme se s ničím, co je méně než tento zdroj světla!
Marianne Šedivý
Světlo svíce osvětluje a rozjasňuje, zároveň nechává však všechno to, co v sobě nemůžeme ještě vidět, být takovým, jaké to je. …
Staří mniši hovoří o vnitřním světle, které má v sobě každý člověk. Terapie světlem starých mnichů v jejich tmavých příbytcích spočívala v tom, že se zaměřili na vnitřní světlo. Když v meditaci hledíme do vlastního nitra, nesetkáme se jenom s temnými propastmi své duše, ale uvidíme na dně naší duše světlo, které nemůže zhasnout.
Anselm Grün
Když jsi osamocený nebo v temnotě,
přál bych Ti,
aby se Ti ukázalo pozoruhodné světlo Tvého vlastního bytí.
Hafiz
Vzduch a světlo léčí a klid léčí.
Ten nejlepší balzám daruje však dobré srdce.
Theodor Fontane
Od světla jedné svíce je možné zapálit tisíce svící,
aniž by se její světlo oslabilo.
Radost nebude menší, když se o ni podělíme.
Sutta-Nipâta
»Jak se hledá jednota s Bohem?«
»Čím více hledáš, tím větší bude vzdálenost mezi ním a tebou.«
»Jak se tato vzdálenost může překonat?«
»Pochop, že tu ve skutečnosti není.«
»Znamená to, že Bůh a já jsme jedno?«
»Ne jedno a ne dva.«
»Jak je to možné?«
»Slunce a jeho světlo, oceán a vlny, zpěvák a píseň — ne jedno a také ne dvoje.«
Anthony de Mello
[z němčiny přeložil Z. Lochovský]