Vnitřní prostory
Jedna důležitá rada na cestě spirituality zní: »Pusť se svého Já«. Kdo však je tím, který si říká: »Pouštím svoje Já«? Opět je to Já, které jednou pro nás znamená zisk a pokrok, jindy úkol a výzvu, často ale také zátěž.
Na jedné straně potřebujeme zdravé upevněné Já, na druhé straně však potřebujeme náhled, že toto Já není měřítkem všech věcí. Když od svých dětí požadujeme ohled na ostatní, vštěpujeme jim ochotu pomáhat nebo nutnost dělit se. Sami se to učíme a snažíme se od svého Já oprostit, ale moc se nám to nedaří. Vzorce chování, na které jsme léta nebo desetiletí navyklí, není lehké jen tak opustit. Jakmile nás někdo kritizuje, jsme velmi vynalézaví v sebeospravedlňování. Naše Já proniká i tam, kde se snažíme jednat nezištně. Někdo kupříkladu řekne: »rád bych Ti pomohl«, ve skutečnosti však přitom nejde až tak o potřeby druhého, jako o vlastní touhy – například dosáhnout uznání, získat moc nebo vypadat chytřejší než druzí.
Vzpomínám si na svoji matku, která velmi záhy ovdověla a musela těžce pracovat, aby svoje čtyři děti vychovala. Nikdy bych ji nenazval egoistou. Přesto, když jí moji starší bratři řekli, že by se měla více šetřit a nepracovat tolik, obvykle odpověděla: »Všechno to dělám jenom pro vás!« My jsme to ale v této míře vůbec nechtěli. Naopak, jako dítě bych se více těšil z času, který by věnovat přímo nám. Milovala nás, ale svého přesvědčení, co je pro nás opravdu dobré, se nedokázala vzdát. »Já« si vždycky dokáže najít nějaký ten úkryt.
Proces duchovního očišťování se nevztahuje pouze na to, co vědomě a úmyslně děláme, nýbrž zasahuje i myšlenky, přesvědčení a přání, kterých si nejsme vědomi, neboť se skrývají v hloubi duše. Tam se také ztuhlé vzorce chování a lpění na nich uvolňují. Dostáváme se do styku se všemi skrytými vnitřními prostory, i s těmi temnými a bolestivými, kterým bychom se raději vyhnuli. Nic nezůstane vynecháno, nic přehlédnuto. Naduté Já opadává, to co bylo zastřeno, se odhaluje, nemocné se uzdravuje a posiluje. Na světlo vyplouvají přitom skutečné důvody a motivy jednání, masky jsou sejmuty – pravda vlastního života se stává zřejmou.
Tím, že si uvědomujeme motivy našeho myšlení, mluvení a jednání, otevírá se nám, kým skutečně pod povrchem jsme. Tam se vyjevuje naše pravé bytí – mnohem větší skutečnost, která malým Já byla jenom překryta.
Nalezení sebe sama vede současně ke zdravému sebehodnocení, které je doprovázeno velkou skromností. Kdo poznává celou pravdu, ví o velikosti a kráse božského bytí a zná také bezmoc a nicotnost ega. Nic tím neztratíme, nýbrž pravdou budeme osvobozeni. Navíc budeme obdarováni životní radostí a nezkaleným pohledem na to, co skutečně je.
Advent bez stresů a požehnaný čas na cestě za pravdou vám všem přeje
Jan Šedivý
Když potřeby srdce ustrnou a stanou se z nich rituály, tóny srdce jen těžko uslyšíme
(Z knihy Günthera Dahla, Herzgedanken, vyd. nakl. Christophorus roku 1988.)
Když moji rodiče byli ještě naživu, nazývali jsme naše těsné vzájemné vztahy láskou a opravdu jsme se v duchu strategie lásky milovali. V den, kdy se moji rodiče stali prarodiči, byl nepochybně jedním z nejhezčích v jejich životě. Můj otec byl zlatým dědečkem. Povoláním byl krejčovským mistrem a první teplý kabátek pro svoji malou vnučku ušil sám. Babička opatřila první lakýrky. Všichni byli šťastní.
Moji rodiče bydleli v jiném městě. Vždycky, když ohlašovali svoji návštěvu, chtěli jsme z toho udělat malou oslavu. Že moje žena byla potom vyčerpaná, jsme přikládali na vrub intenzitě naší radosti. Z přání nás vidět se však u mých rodičů postupně stal nárok – samozřejmě z lásky, jak jinak. O Velikonocích jsme se vídali u rodičů, o Letnicích byli oni u nás. V první den svátků vánočních jsme byli u rodičů, na druhý sváteční den jsme byli u mojí tchyně. Vice než polovinu času strávily ženy u sporáku. Každý pro druhého chtěl to nejlepší, ale to nejlepší se ne vždycky jevilo jako dost dobré. Když potřeby srdce ustrnou a stanou se z nich rituály, tóny srdce jen těžko uslyšíme.
Byl jsem z toho smutný, mluvit o tom jsem se ale neodvažoval.
Jednou jsem svoji matku vzal do náručí a řekl jí, že já se svoji ženou a dětmi – mezitím se nám narodil ještě syn – bychom rádi na Vánoce jeli na hory. Rozplakala se z toho, a jak se na mě tak dívala, připadal jsem si uboze. Řekla tehdy větu, kterou matky nepochybně už více než stotisíckrát řekly více než stotisícům synů a dcer a nepochybně ještě řeknou, a před kterou je člověk zcela bezmocný: „To jsem se tedy dočkala vděku …“
Dětem jsem řekl, že na hory nepojedeme. Neprotestovali, radostné očekávání se však z jejich tváří vytratilo. Bylo mně jasné, že něco děláme špatně. To už je dávno. Moji rodiče a má tchyně jsou už dlouho mrtví. Děti jsou už také z domu, naše dcera je už delší dobu vdaná. Vídáme se zřídka, ale když už se setkáme, je to pokaždé malá slavnost. Nikdo z toho pak už není vyčerpaný.
Tehdy, když moje matka řekla onu hroznou větu, mně náhle přišlo na mysl, že Vánoce bychom mohli prožít jako událost, při které z výšin nebe sestupujeme k sobě samým. Tím se nám dostane nového pohledu na sebe sama, nové zkušenosti.
Naše děti se ptaly, jestli bychom se o svátcích nemohli setkat. Těšíme se na to. Myslím, že tajemství naší radosti spočívá v tom, že k sobě navzájem patříme, zároveň ale víme, že naše vztahy jsou zcela svobodné, bez jakýchkoli nároků.
(přeložil Zdeněk Lochovský)