(červen 2016)
Když se vydáváme na duchovní cestu, neptáme se po definicích a formulacích a nehledáme dogmata, ale jdeme za tím, co nám umožní být více člověkem a co dá našemu životu smysl. Vždycky to souvisí se základními hodnotami lidské existence: s láskou, důvěrou, pravdivostí, radostí, poctivostí, také s hojením zranění, odpouštěním a smířením. Cesta duchovní zkušenosti nás tak přivádí k prožití těchto základních lidských hodnot — duchovní život je ve svých důsledcích procesem stávání se člověkem.
V průběhu tohoto procesu překračujeme všednodenní prožívání a nabýváme nového pohledu na skutečnost, která tvoří jednotu — pouze ta existuje a všechno je v ní navzájem provázané a propojené, nic není vydělené.
To má dalekosáhlé praktické důsledky. Kde do hloubi duše zakoušíme propojenost se stvořením a se všemi lidmi, tam se chováme jinak, než když své bytí prožíváme jako izolované, oddělené a odcizené. Jsme si pak vědomi, že když škodíme druhým, škodíme sobě samým. Utrpení, které působíme druhým, dolehne také na nás. Platí to i obráceně: když se přičiníme o to, aby se druhým vedlo dobře, pozitivně se to odrazí v našem vlastním životě.
Zakoušení jednoty, sounáležitosti a neoddělenosti všech živých bytostí a celého stvoření, je také odpovědí na naléhavou otázku po řešení problémů naší doby. Spiritualita se přitom hned nemusí projevit ve velké politice, začíná vždy u jednotlivce. V tomto smyslu píše Jan od Kříže Terezii z Avily:
»Chci změnit svět a rozhodl jsem se, že začnu u sebe.
Přidej se ke mně, budeme už dva.«
Jan Šedivý
Existují dva druhy výchovy:
jeden učí, jak si vydělat na živobytí,
a druhý učí, jak žít.
Anthony de Mello
Oproštěný člověk
se nemá stále starat o to,
co by potřeboval,
ale má dbát na to,
co by mohl postrádat…
Heinrich Suso [dominikán, žák Mistra Eckharta, † 1366]
Šel jsem do sebe samého…
a zpozoroval jsem, že všichni tvorové
tvoří v božství blaženost bez poskvrny
a shledal jsem, že světlo božské tváře je ve mně
a uvědomil jsem si, že radostnost
byla v mém nejhlubším nitru v hloubce zasutá,
a byl jsem vyňat z proudu času
a v mém nitru se rozprostřel hluboký pokoj
a nebeský vzdech se srdce dotýkal.
A v mém rozumu nebylo žádných obrazů,‘
a v mém duchu nebylo žádných prostředků myšlení,
a má zbožnost byla prosta forem a představ,
a tvář mé mysli byla změněná.
Pak v Tobě došlo mé Já zapomnění.
Jan Korngin ze Sterngassen [dominikán, současník Mistra Eckharta]
(z němčiny přeložil Z. Lochovský)