Co předcházelo
V průběhu svého studia teologie v Münsteru a Innsbrucku jsem se setkal s Karlem Rahnerem, jednou z největších náboženských osobností 20. století. Jako profesora i jako člověka jsem si ho velmi vážil. Po mnoha letech jsem ve svých poznámkách nedávno narazil na některé jeho texty. Zřetelně jsem přitom cítil, že jde víc než jenom o pouhou o náhodu.
Karl Rahner po celý svůj život hledal způsob, jak nově mluvit o Bohu. Už tehdy, před více než padesáti roky, napsal, že slovo »Bůh« lidem už nic neříká. Hledal, jak hovořit o tom, kdo je
»nevyslovitelný, bezejmenný (…) mlčící, který je stále přítomen, a přece je stále přehlížený a přeslýchaný a (…) dá se přejít jako něco, co postrádá význam.« [Rahner, K., Základy křesťanské víry. Svitavy: Trinitas 2002, s. 86; překlad Říha, K., Jirsa, F. a Petkevič, V.]
Slovo »Bůh«, které »pozbylo tvář«, je posledním předstupněm před umlknutím [tamtéž].
Bůh se »nenechá polapit a spoutat rituály a pojmy«. On je více. Toto »více« vyjadřuje Rahner slovem »milost«. Bůh je milost a jako milost je v každém člověku. Zkušenost Boha se tak stává zkušeností milosti. Konečně milost, jak se vyjádřil v jednom interview, je pro Rahnera »sebesdílením Boha v hloubi lidské existence«.
Tyto myšlenky mě přivedly k tomu, že jsem sáhl k jeho slavnému článku »O zkušenosti milosti« [Über die Erfahrung der Gnade. In: Rahner, K. Schriften zur Theologie, sv. 3, Einsiedeln 1967, s. 105–110]. Pro snazší pochopení jeho často komplikovaného a akademického způsobu vyjadřování jsem text pro účel tohoto dopisu přepracoval a zkrátil.
Jan Šedivý
O zkušenosti milosti
Karl Rahner
(zkrácená verze)
Udělali jsme už zkušenost s tím, co je to milost? Nemyslíme tím nějaký zbožný pocit, sváteční náboženské povznesení, příjemnou útěchu, ale právě zkušenost milosti — zasažení Duchem svatým, který se v Kristu stal skutečností. Je vůbec možné v tomto životě zakusit milost?
Mystici nám sice říkají, a pravdivost svých výpovědí dokládají svojí životní praxí, že s Bohem a tím také s milostí už zkušenost mají.
Zakoušení Boha v mystice je však v určitém slova smyslu zastřené a tajuplné. Dokud člověk takovou zkušenost neudělal, nemůže o ní hovořit a pokud ji udělal, nehovoří o ní. Na naši otázku není možné jednoduše a priori odpovědět.
Existují stupně k zakoušení milosti, z nichž ty nejnižší by byly přístupné i nám? Nejdříve si položme otázku, zda jsme už někdy udělali nějakou zkušenost s duchovním životem?
Snad přece jen něco zmínit můžeme, i když jenom ostýchavě a opatrně.
Už se nám někdy stalo, když se nám dělo bezpráví a my se chtěli bránit, ale mlčeli jsme? Už jsme někdy prominuli, ačkoliv jsme z toho nic neměli a odpuštění bylo přijato mlčky jako samozřejmost? Byli jsme už někdy naprosto osamělí? Rozhodli jsme se už někdy z největší hloubky svého svědomí pro něco za situace, kdy to nemůžeme nikomu říct, nikomu vysvětlit, kdy jsme zcela sami a kdy víme, že takové rozhodnutí nikdo nepochopí? Zkoušeli jsme už někdy milovat Boha, když člověka už nedrží žádné prožívané nadšení, kdy vlastní životní nasazení není možné zaměňovat s Bohem, kdy si člověk myslí, že na takovou lásku zemře, kdy se tato láska jeví jako smrt a absolutní odmítnutí, kdy člověk má dojem, že volá do prázdna a nikdo ho neslyší, kdy se mu všechno jeví, jako děsivý pád do bezedného prostoru a všechno je nepochopitelné a bezesmyslné? Byli jsme někdy vstřícní vůči někomu, u koho je nám jasné, že se nikdy žádného vděku a pochopení nedočkáme, a ani my sami nenalezneme útěchu v pocitu »nezištnosti« a slušnosti?
Ptejme se, zda s něčím takovým máme i my svou osobní zkušenost. Jestliže ano a uvědomujeme si ji, udělali jsme tak duchovní zkušenost, zkušenost Ducha. Zkušenost Ducha znamená zkušenost věčnosti — právě na základě zkušenosti víme, že Duch je něčím víc, než jenom částí tohoto světa. Postupme teď ještě dále. Jestliže máme tuto vnitřní zkušenost, máme tak také zkušenost s nadpřirozenem. Možná, že tento prožitek je anonymní a nevyjádřený. Víme však, že když se v tomto zakoušení Ducha pustíme všeho, co je uchopitelné, pojmenovatelné a dá se prožívat, působí v nás Duch svatý. Tehdy ho můžeme zakusit jako milosti: zdánlivě nehostinná a nevlídná bezednost naší existence, kterou prožíváme, se teď stává bezedností Boha, který se s námi sdílí. Jestliže se pustíme sami sebe a sami sobě už nepatříme a sami od sebe a ode všeho odstoupíme jakoby do nekonečna, tehdy začínáme žít ve světě samotného Boha — Boha milosti a Boha věčného života.
K Tobě otevřené
v žasnoucím údivu
s každým nádechem
a zcela mlčky
naslouchá moje srdce pulzu,
který je Tvým pulzem.
Přebýváš v katedrále?
Ne, Tvou katedrálou jsem já.
Marianne Šedivý
Pro mě neexistuje už žádné vzdálení se od Tebe
— od té doby, co vím, že bytí v blízkosti i bytí v dáli je pro Tebe jedním a týmž.
Pro mě, když jsem opuštěný,
je opuštěnost Tvoje bytí v přítomnosti;
Čím by jenom opuštěnost měla také být,
když nechává přece lásku nalézt!
Hallej (islámský mystik)
———————————————-
Potom se v nás zrodí Bůh,
když všechny síly duše,
dosud spoutané a zajaté,
se stanou volnými a svobodými,
a v nás všechny úmysly zmlknou.
Mistr Eckhart
Od začátku jsem se mýlil.
Myslil jsem a měl jsem na mysli Jeho.
Avšak poznal jsem: On na mě myslel, On měl mě na mysli
dříve, než myslel jsem já na Něho.
Myslel jsem si, že Ho znám.
Avšak poznal jsem: On mě znal
dříve, než jsem Ho znal.
Myslel jsem si, že jsem Ho miloval
avšak poznal jsem: On mě miloval,
dříve, než miloval jsem Ho já.
(…)
Třicet dlouhých let jsem hledal Boha,
a když jsem na konci tohoto času otevřel oči,
zjistil jsem, že On to je, kdo hledal mě.
Abu Jazíd (Bájazíd) al-Bistámí
[překlad z němčiny Z. Lochovský]