STÁT SE ČLOVĚKEM
Miluj Boha, miluj svého bližního, miluj sebe samého
Ústředním tématem křesťanství je láska k Bohu a láska k lidem.
Konkrétně koho nebo co máme milovat, když hovoříme o Bohu, a co vlastně myslíme tím, když vyslovujeme: »Bůh«? Dokonce ani věřící křesťané v tom nejsou zajedno. Pro některé znamená Bůh osobní »Ty«, jiní se zdráhají nazývat ho osobou nebo raději hovoří o nějaké vyšší bytosti. V poslední době užívá řada lidí jako alternativu místo slova Bůh výraz univerzum, Vesmír.
Tento Bůh má zároveň být nesmírný i nepatrný, má nám být velmi nablízku, zároveň je ale hodně vzdálený, zároveň má být bez hranic a vše-mocný, přesto však jako malé dítě má být bez-mocný. Aby toho nebylo málo, nemáme si o něm vytvářet žádný obraz a žádnou představu, protože všechny představy přesahuje. Ve většině slovních vyjádření se Boží skutečnost vnímá jako něco, co není »Já«, ale je něčím mimo, vně. Bůh se stává objektem. Ve Skutcích apoštolů (Sk 17,28) naproti tomu ale stojí: »V něm totiž žijeme, hýbáme se a jsme«. V Listu Galaťanům (Gal 2,20) píše Pavel: »Už nežiju já, ale žije ve mně Kristus«. Angelus Silesius formou básně říká: »Vně Boha nejsem a mimo mně Bůh není«. Ukazuje se tu jiný úhel pohledu — Bůh není objektem. Boha není poznáván zvenčí, ale zevnitř. Bůh není hledán ve stvoření, ale naopak: stvoření je poznáváno a milováno z Božského prapůvodu života.
Existuje dvojí pohyb a dvojí pohled. Jeden vychází od člověka a směřuje k setkání s Bohem a spojením se s ním. Druhý vychází ze zkušenosti jednoty všeho živoucího, v níž rozpoznává stvoření v jeho spojení s Bohem jako jeho nejpůvodnějším zdrojem.
Oby tyto pohledy není možné stavět do protikladu. Oba jsou v našem životě důležité a doprovázejí nás na naší cestě k sobě samým. První pohled rozpoznává Boha ve stvoření a druhý zase objevuje stvoření v Bohu.
Propojenost těchto dvou pohledů ozřejmuje Mistr Eckhart. Píše o zkušenosti zrození Boha v srdci člověka. Tato zkušenost souvisí s hlubokou vnitřní proměnou. Pouze skrze ní může člověk nalézt pokoj a stane se vnitřně svobodným.
Cesta k této zkušenosti znamená u Eckharta postoj oproštěnosti. Člověk, chce-li nalézt Boha, musí se sám sebe vzdát a ze sebe vystoupit. Vy-danost je tu protikladem sebestředného vztahování se k sobě samému, které je třeba překonat. Pro zvládnutí života dává Eckhart tyto rady:
»Začni proto nejdříve u sebe a všeho se pust…
Člověk se nejdříve musí pustit sebe samého, aby se potom pustil všeho.
Je jisté, že i kdyby člověk se vzdal království nebo i celého světa,
ponechal si ale sám sebe, nevzdal se ničeho.
Pokud se však člověk oprostil od sebe samého, všechno co pak ještě může mít,
bohatství, čest nebo cokoliv jiného, všechno opustil.«
Co znamená »vzdát se sebe samého«? Křesťanský středověk v tom viděl potlačení lidské smyslové přirozenosti — jakýkoli požitek byl nepatřičný. U Eckharta se však s tímto postojem nesetkáváme. Na mysli má pouze »já«, vlastní ego, které se projevuje v myšlenkách, představách, fantaziích a chtění.
Když člověk překoná svoji sebestřednost a odváží se naprosté vydanosti, zažije proměnu. Eckhart ji nazývá »zrozením Boha« v duši člověka. Člověk si pak zřetelně uvědomí Boží jiskru, vnitřní světlo, které tu bylo vždycky předtím. Zažije tak, že do hloubi a neoddělitelně je spojený s Bohem. Boha sice nevidí, ale ve světle této zkušenosti hlubokého spojení – což je jiné slovo pro lásku – uvidí sebe a celý svět nově jakoby jinými očima.
Našemu pochopení může být nápomocné srovnání se Sluncem. Když se do něho zadíváme, nevidíme nic zvláštního a dokonce můžeme oslepnout. Teprve prostřednictvím slunečního světla můžeme však rozeznávat svět kolem sebe.
To, co často chybně chápeme jako »přikázání Boží a blíženecké lásky«, je ve skutečnosti pozvání k cestě k oproštěnosti od sebe samého. Je to pozvání na cestu, která nás vnitřně proměňuje, a pomocí které se sami stáváme láskou. Tímto způsobem se uskuteční zrození Boha v lidském srdci.
Všem vám přeju požehnaný advent.
Jan Šedivý
Jak to vyjadřují jiní – citáty a básně
K překonání egoismu, který do našeho lidství pronikl tak ničivě, nám může pomoci pouze zkušenost existenciální jednoty všech životů. Tuto jednotu nazýváme láskou.
…
Prostřednictvím lásky vzniká ve stvoření nové energetické pole, které je mnohem více než souhrnem svých částí. Láska je něčím, co se rozumově nedá vysvětlit, protože daleko přesahuje naše lidské tělesné a duševní struktury. Je metafyzickou touhou, prapůvodní silou, která vede k zrušení hranic vlastního Já.
Problém je v tom, že lásku často hledáme na nesprávných místech mimo nás, u jiných. Pravá láska však vyvěrá z původního zdroje života. Je to bezpodmínečná láska, která pramení ve zkušenosti jednoty všeho živého. Slunce této lásky svítí vždycky, i když v lidech často bývá zatemněno mračny egocentrismu. Náboženství má snahu udělat z toho příkaz.
»Máš« a »musíš« se však v člověku nikdy nemůže prosadit. V lidstvu dojde ke změně teprve tehdy, když člověk ve svém »procesu stávání se člověkem« učiní zkušenost jednoty. Jistě to bude trvat ještě generace, než se jako druh na tuto zkušenostní rovinu dostaneme. Mystické cesty různých náboženství se už sedm tisíc let snaží nás na tuto rovinu přivést. Každý stupeň vývoje vyžaduje však svůj čas.
Willigis Jäger
Oko, kterým se dívám na Boha, je týmž okem, kterým Bůh vidí mě:
moje oko a oko Boha je jedním okem, jedním poznáním a jednou láskou.
Mistr Eckhart
Sám Sluncem být
a svými paprsky bezbarvé moře všeho co je, malovat musím.
Bůh středem mým je, když v sobě ho podržím.
Mým prostředím pak Bůh se stane, když z lásky v něm se rozplynu.
Angelus Silesius
Stávání se člověkem
Otěhotnělá duchem,
v jejímž těle
Bůh jako člověk
kořeny zapouští.
Ruce mu rostou a také nohy.
Srdce pravidelně pulzuje
– stahuje se a rozšiřuje zase –
v těle, co zrodilo se.
Skutečný Bože,
Ty, v pláči i smíchu,
tak jako já, stále více budeš člověkem.
Tu náhle svět si vzpomene
na první den,
a v údivu
poznává
člověka a Boha v něm.
Marianne Šedivý
[Překlad Z. Lochovský]