(Březen 2015)
Většina doporučení, jak úspěšně, smysluplně a šťastně žít, se zaměřuje na radost ze života. Úsilí o dosažení šťastného života patří k samozřejmostem našeho lidství. Podstatnou otázkou ovšem je, jakou cesto ho dosáhnout. Zdá se, že vysoce civilizované prostředí, ve kterém žijeme, je plné lidí, kteří se v touze po štěstí honí od jednoho požitku k druhému, a přitom jsou hluboce nešťastní.
Radost bývá chápána jako rozzářená nálada, se kterou reagujeme na určité situace, osoby nebo vzpomínky. Existuje vždy něco, co radost roznítí. Po vítězství dostávají sportovci otázky: „Jaký máte pocit?“ Obvyklá odpověď zní: „Je to skvělý pocit. Stálo to za všechnu tu námahu.“ Na mezilidské rovině může být radost plodem důvěry nebo lásky. Je tu někdo nebo něco, na co se můžu spolehnout, co mě drží a nese. Radost se tak může stát dlouhodobým stavem.
Také na spirituální cestě chápeme radost jako součást zdařilého a smysluplného života. Nehledáme ji však v pouhém dobrém pocitu, nýbrž ve spojení s vlastním nejhlubším základem.
V našich kurzech narážíme občas na zdánlivou diskrepanci. Klademe důraz na přísné mlčení. Celý průběh dne má podpořit usebranost a vnímavost, od nichž nás nic nemá odvádět. K mlčení také patří, že nereagujeme na pozdravy a zříkáme se i jiných projevů vlídnosti. Někteří lidé s tím mají problémy. Noví účastníci kurzů si často stěžují: „Tady je všechno tak vážné, kam se poděla radost?“ Na to dávám většinou jednu neformální a jednu vážnou odpověď: „Vytrvej do konce kurzu. Lidé jsou pak jako proměnění, smějí se, objímají, jsou celí rozzáření.“ Vlastním základem vážnosti je však zápas o přítomnost. V tichu se soustředíme na to, co je právě teď: dech, slovo, tělesné pocity. Přitom se může dostavit radost, která zpočátku je prostým pocitem. Reagujeme tím na něco, co radost vyvolalo. Pokud setrváme v „teď“, bereme všechno tak, jak to je; nezávisle na tom, jestli se to projevuje jako příjemné nebo nepříjemné. V setkání s „teď“ nic nehledáme a před ničím neuhýbáme. Neusilujeme o navození dobré nálady, ani se neutápíme ve smutku, nýbrž ve svém vědomí rozpoznáváme pocity a myšlenky jako pohyby vln. Tím je nenegujeme, ale překračujeme. V tomto stavu jsme vně pocitů radosti nebo zármutku. Ticho není veselé ani smutné, podobně jako obraz nebo hudební skladba. Vědomí dosahuje ve stavu pohroužení roviny, která leží hlouběji než pocit.
Radost ve spirituálním slova smyslu přichází nakonec ze sjednocení. Vyvěrá z jádra bytí jako odpověď na zkušenost bytí. Není tu nikdo a není tu nic, co nese, a není tu nikdo, koho je nutné držet. Člověk sám sebe zakouší jako jedno s prazákladem – ten se stává pramenem radosti.
Jan Šedivý
Když vstupujeme do ticha,
necháváme za sebou povinnosti, potřebu podávat výkon a nutnost být úspěšný.
V tichu nemusíme nic!
Nic se od nás nepožaduje.
O nic neusilujeme.
Smíme prostě být.
A to už je velmi mnoho …
Jörg Gutzwiller
V této modlitbě se nezaměstnáváme rozjímáním nad obrazem;
ani se tato modlitba neprojevuje nijak hlasově
nebo dokonce vyslovovanými větami.
Tato modlitba rozněcuje,
když srdce zaplápolá a my přímo šílíme radostí
Jan Cassian (CX, 11)
Radost a štěstí tohoto okamžiku
jsou mimo všechna slova.
Nic společného nemají s žádnou filozofií ani teorií.
Je to osvícení, v zenu se tomu říká satori.
Tato zkušenost vede k dokonalé radosti.
Koun Yamada
(přeložil Zdeněk Lochovský)