Úvod

Před několika lety jsem měla poprvé možnost slavit v jednom konventu benediktinek svátky. Denně jsem s nimi trávila v kostele ažšest hodin a zcela se přitom ponořila do gregoriánské chórové modlitby. Aniž bych cokoliv očekávala, bylo mi dáno to, co jsem léta různými způsoby věcné i kontemplativní meditace hledala: V několikaminutovém tichu po žalmech a čteních jsem prožila hluboké vnitřní ticho beze slov i představ, které mi nikdy nebylo dáno v takové intenzitě. Současně jsem cítila, jak hluboce bylo toto ticho naplněno přímo hmatatelnou Boží blízkostí.

V tom tichu se mi tehdy dostalo vyjasnění jednoho dosud téměř neřešitelného životného problému, z něhož vyrostlo důležité rozhodnutí mého dalšího života. Bylo to, jako když se během horské túry mlha náhle protrhne. Napadla mne slova jezuity Lasalla, který se jako křesťan po celý život zabýval cvičením v mlčení podle zenové metody. Řekl, že jednoho dne člověk náhle uvidí věcí jakoby „zezadu“, zcela novým, jasným pohledem.

Absolutní ticho a nová jasnost pohledu – to jsem v zenových cvičeních vždy marně hledala! Teď mi to zcela neočekávaně spadlo do klína uprostřed gregoriánské chórové modlitby. Intuitivně jsem cítila, že k tomu přispělo obojí: jak předchozí cvičení v oproštění se od myšlenek i představ, tak to, že jsem se ponořila do „vnějších“ slov a obrazů chórové modlitby. Zcela jsem se jim poddala a oprostila se od vlastních myšlenek a pocitů, které mi vždy v cestě k tichu a jasnému poznání bránily.

Meditace beze slov

S cvičením této meditace jsem se poprvé setkala v jednom kurzu v Drážďanech, který pořádal P. Lasall SJ. Ještě se vidím, jak jsem seděla ve skupině meditujících a cítila, že mám v sobě stále vnitřní překážku vůči absolutní prázdnotě, o níž jsem usilovala. O přestávkách jsem četla Jana Taulera, abych ji vyplnila křesťanským obsahem, ale nedařilo se mi ani jedno, ani druhé. Na jednom cvičení mi přece jen krátce blesklo tušení toho, oč jsme usilovali: téměř tělesně jsem cítila, jak mne mé myšlenky a představy pevně drží jakoby na roubení studny, do níž jsem se chtěla ponořit. Tato zkušenost mi opět byla příslibem naplnění. Další pokusy ale byly marné jako předtím a ještě dlouho potom, až jsem – i tentokrát jen v záblesku – prožila to, co jsem vylíčila v úvodu.

…

A přece každé prožití hlubokého, naplněného ticha zůstává vždy darem milosti. Nemohu si je zasloužit, dosáhnout ho sama od sebe nebo dokonce udržet – ani pro sebe, ani pro někoho jiného; ba dokonce je ani pochopit. Vědomě a aktivně se k tomuto prostoru nedostanu dál než na práh. Za ním ustává jakékoliv vlastní chtění a um; do této oblasti nesahá žádné rozlišovací slovo nebo představa. A tím také přesahuje jakékoliv rozumové chápání.

A přesto tato oblast neobsahuje méně, nýbrž více skutečnosti, než všechno to, co lze normálně pochopit, vylíčit nebo vyjádřit. Skutečnost je totiž něco, co má pro můj život „účinnou sílu“. Avšak to, co „uskutečňuje“, mohu vycítit v nejlepším případě dodatečně. Možná zjistím, že moje dosavadní vidění světa se trochu mění, nebo že moje bdělost vůči vnějšímu dění se jaksi prohloubila poté, co se mne trochu dotklo či do mne na krátký čas vstoupilo něco z této jiné skutečnosti. Dokázat něco takového sama bych ale nikdy nemohla.

Šíře a hloubka různých způsobů modlitby

  • Komunikace mezi různými způsoby modlitby je vždy možná a dokonce nutná

Rozličná praxe ukazuje, že různé cesty modlitby jsou si blízké a mohou se navzájem doplňovat a obohacovat. Zcela samozřejmě existuje v řeholních společenstvích liturgie hodinek a osobní rozjímání, které se v pevném řádu doplňují. V modlitebním životě mnoha řeholníků, kteří mají povinné hodinky, zaujímá stále více místameditace beze slov, označovaná jako kontemplace.

Význam střídání různých forem modlitby za určitých předpokladů vyložil Jan od Kříže dodnes platným způsobem: říká, že je nutné, aby „duše“ na své duchovní cestě v uršitém okamžiku upustila od aktivního rozjímání a vydala se cestou „temného nazírání“ (kontemplace). Dál ji povede Vůh sám, neboť na to je lidská ruka příliš „hrubá“. Jako omilostněný duchovní vůdce, jímž Jan od Kříže bezpochyby byl, musí ovšem toto důležité poznání stále novým způsobem zdůrazňovat. Jistě zřetelné znamení, jak se člověk – tehdy stejně jako dnes – vzpírá myšlence zaměnit zažitý způsob modlitby za jiný, ještě nevyzkoušený. Na duchovní cestě to platí jak pro vedené, tak pro průvodce.

  • Komunikace mezi různými způsoby modlitby je spojena s potížemi

Literatura i praxe duchovního života nás upozorňuje nejen na pozitivní soužití různých způsobů modlitby, ale také jak dlouho někdy může trvat, než mezi nimi vznikne ten pravý soulad. Pokud vím, nedocházelo k němu příliščasto. Je-li tomu tak, měli bychom si položit otázku, kde jsou asi příčiny těchto zábran. Domnívám se, že je jich více:

Za prvé: všechno nové a neznámé vyvolává obavy

Za druhé: Různá společenství mívají různé způsoby modlitby

Za třetí: „Změna způsobu“ v sobě může skrývat nebezpečí

Za čtvrté: Modlitba vyřaduje celého člověka

Pravá komunikace a soulad mezi různými formami modlitby je často ztížena tím, že způsoby a cesty můžeme poznat jen vlastní modlitbou a ne pouze „objektivně teoreticky“ (v hlubokém smyslu biblického významu). Modlitba má vést do nitra člověka. Běžně se to stává jen tam, kde se jí věnujeme celou svou bytostí, nejen „také někdy“, do jisté míry na zkoušku, abychom otestovali nové způsoby modlitby. To ovšem nevylučuje, že při těchto „duchovních odbočkách“ nedochází k rozhodujícím zkušenostem, neboť lidská duše má zřejmě právě pro „první zkušenost“ k dispozici zvláštní prožitkové kvality.

Obvykle se však skutečný a trvalý duchovní růst váže na nějakou cestu, kterou se člověk snaží jít delší dobu „celým svým srdcem a celou svou duší“. To ale znamená věnovat se delší dobu určitému způsobu a nechat ho „působit“, něco s ním a z něj udělat.

Nepřetržitý duchovní růst ohrožují dvě lidské reakce: Jednak – a před tím mistr Eckhart varuje – někteří předčasně považují fáze vyprahlosti skrývající se v každém způsobu za následek jeho nevhodnosti a očekávají záchranu od jeho změny. Jiní se zase příliš fixují na svůj „přisouzený“ a obvyklý modlitební styl. Neponechávají tak Bohu žádný prostor, aby mohli být vedeni, je-li to na místě. Kolik takových „fixací“ v modlitebním zívotě zbožných lidí brání „životu v plnosti“, který Ježíš přislibuje!