Prostor pro stín

Byl jednou jeden člověk, který se tak polekal svého vlastního stínu, že se rozhodl nechat ho za sebou. Řekl si: Prostě mu uteču. Vstal a dal se do běhu.
Jeho stín ho ale pronásledoval stále. Řekl si: Musím běžet rychleji. Běžel tedy rychleji — běžel tak dlouho, že mrtev padl k zemi.
Kdyby jednoduše si stoupl do stínu nějakého stromu, svého stínu by se zbavil. Kdyby se posadil, nemusel by udělat ani krok. Na to ale nepřišel.

Rychlost má v sobě něco fascinujícího. Rychle něčeho dosáhnout, rychle vyřídit práci, rychle rozeslat zprávy, více vyplnit pracovní čas, aby za kratší dobu se toho udělalo víc nebo ve volném času se toho mohlo více zažít — kdo si pospíší, více toho stihne.

V příběhu o člověku, který běžel za vlastním stínem, má rychlost pomoci něčeho se zbavit — vlastního stínu. Čím stín je? Stín není člověk sám, ale něčím, co ho provází a čeho by se rád zbavil. Stres, hněv, strach, nemírnost v jídle, možná nějaká nemoc, starost, pocit, že něco promeškám, skutečnost stárnutí, bolestná vzpomínka — může tím být cokoliv. Existuje mnoho stínů, které mohou člověka v jeho životě pronásledovat. Vyvolávají neklid, nedopřávají odpočinku, berou odvahu nebo způsobují nemoc.

Ego má před stínem strach a snaží se ho vytěsnit. Rozum, myšlenky říkají: »Musíš běžet rychleji.« Přeloženo do všedního života: »Musíš udělat ještě to či ono.« »Tohle ti ještě schází.« Nebo: »Jeď ještě dál.« »Kup si něco pěkného.« Jak říká Jan Tauler, rozum hledá, jak by se zaměstnal: »rád by něco chtěl, rád by něco měl«. Zní to přesvědčivě a působí to logicky: Musíš jen rychleji běžet, rychleji pracovat, podat větší výkon, více toho přečíst nebo prožít a pak dosáhneš více, zažiješ více radosti a naplnění a ještě mnoho dalšího. Po dlouhou dobu to tak může i fungovat.

Existuje stín, do kterého se člověk se vším, co ho pohání vpřed, může vždycky postavit —, aby nevyhořel nebo z vyčerpání nepadnul. Tímto stínem je ticho. Dát prostor tichu také znamená, dát prostor stínu, aby se projevil. Před stínem pak nemusíme utíkat a můžeme ho vydržet. Ticho je tu přítomno za našimi myšlenkami, nevnucuje se, chce, abychom ho hledali, nechává se nalézt a obdarovává nás svými dary.

Stefan Eideloth

Letní den

Tady je moje láska,
moje něžná láska
k dnešnímu dni
s jeho prudkým sluncem
a jeho nezměrným světlem.

Tady je moje láska,
moje něžná láska
k tomuto průzračnému okamžiku.
Den hledá svoje naplnění.

Marianne Šedivý

Růže

Může se růže rozhodnout,
zda má kvést?
Tady být a čekat, zcela zamilovaná do světla.
Ona ví přesně,
kdy musí kvést
a daruje se,
když otevře se plná vášně.
Raduje se v opojení svých květů.
Tajemství růže:
kvete, protože kvete!

Marianne Šedivý

Naboso

Nevím mnoho,
znám málo,
tak jako noha bez boty.
Kam jsem šla naboso
a kde jsem naboso stála,
cítila jsem,
vycítila jsem,
co mně jako obuté
skryté zůstalo.
Mnoho nevím,
co ale vím,
znám důvěrně
svým způsobem.

Marianne Šedivý

[Překlad Z. Lochovský]